a tak

a tak mi zbývá
právě tolik místa pro ruce
aby mohly napsat tyhle řádky
a na těch řádcích mám
právě tolik místa pro sebe
abych v ně vetkl svůj pochybný epitaf
a nechal ho shořet
ve světle stolní lampy
a zmizel i s ním
v nadcházejícím ránu
jen abych hned zas povstal
z popela všech těch nocí
nastřádaných za klávesnicí
a nechal si zas neomylně
o něco míň místa než minule

tah

a přece jsem šel někam domů!
vzdouval se ve větru
čechral stínítka lamp
klátil se v kolejích
a vyblil se způsobně do rukávu
a pak i do tvý náruče
plný mrzkýho pochopení
a milujícího opovržení
(a taky mýho zvracení)

doma je tam, kam tě to táhne –
– rozumíš?
a já jsem taženej jak na skřipci –
– pořád tam i tam i tam!

quem di diligunt, adulescens moritur

přišel jsem přesně v osm, jak mi řekli
ve vypůjčeným obleku
s vypůjčeným úsměvem
naleštěnej a navoněnej
překrytej všema těma vrstvama
narázník mezi mnou a světem
- to aby snad nepoznali
že jsem uvnitř já
a moje smutný banjo

čekal jsem přesně osm minut
za těma dveřma z koženky
v čekárně celý z koženky
už trochu matnej a zpocenej
napjatej všema těma možnostma
dveře mezi mnou a světem
- hlavně aby nepoznali
že jsem uvnitř já
a moje smutný banjo

pak už si mě zavolali
a já vypůjčeným krokem
s vypůjčeným pozdravem
vešel nenuceně dovnitř
- hned mi podkopli nohy
a servali ze mě šaty, lesk i vůni
jeden úhlednej cár za druhým
jako ze skartovačky
až jsem zbyl jen já
a moje smutný banjo

hrozně jsem se styděl
a chtěl se aspoň naladit
ale to už si mě vzali do práce
- zarovnali neposlušný hrany
zaletovali všechny divný díry
smyli všechny zaschlý povlaky
a vymáčkli všechny mý proleženiny
jako by to byly jen nicotný nežity
a prej že už maj kupce
na to moje smutný banjo

pak si mě dlouho ze všech stran měřili
a zlehka mě tak udupávali
- zkoušeli nosnost
a poddajnost
a asi byli spokojení
protože mi řekli, že jsem teď jeden z nich
a že mám snad i nějakou budoucnost
a hned se bouchlo šáňo
a pak dvacet dalších
a já jen s hrůzou sledoval
jak zasloužilý senior manager
pokradmu souká pod kabát
moje smutný banjo

sklenice

potichu stekl dolů po sklenici

a zakoukal se mi hluboko pod bradu.

hledal tam ztracený roky
a jasně že mi o nich taky hned všechno řekl:

nejdřív spíš tak opatrně odkapávaly,

nebyly si jistý, jestli můžou 
fakt jenom tak týct...

nechtěly nic říkat,

nechtěly ho rušit,

ale když se pak občas zaposlouchaly,

slyšely jen takový divný bzučení,

soustavný a otravný,
spíš nelidský,
ale na stroj pořád moc málo usebraný,
a chvílema tak kolísalo,

jako by se nemohlo rozhodnout,

jestli se ještě vrtat do uší,

nebo radši potichu
zmizet v rozvodech.

a tak se pomalu rozproudily
a už pak jenom tekly

a on ochotně s nima,

a tak mám pocit, že mi to říkaly spíš ony

a on se k nim spíš nechtěl znát,

a tak jsem mu je vzal

a vypil na jeden hlt.

plival jsem pak na zem jeho starý lásky -

- všechny ho najednou hrozně chtěly,

sedaly mu na klín,

hladily ho po tváři
a říkaly mu, jak dobře vypadá.

tančily mu ve vlasech

a hrály na jeho hřebeny

a on jim k tomu bzučel,

jak to uměl jen on.

chtěly ale víc -

- vlezly mu do rukávů

a hledaly, kudy dál,

zavrtávaly se mezi vlákna

a beznadějně v nich uvízaly.

trochu to asi lechtalo,

ale smál jsem se jenom já.

on dál bzučel,

ale už jen tak na půl úst -

- nebylo, kam dál,
už dávno ne.

a tak si vykasal
rukávy až po zátylek

a všechny svoje starý lásky

spustil jednu po druhý

dolů po zádi.

vypadaly uraženě,

ale stejně ho pořád chtěly,

chtěly s ním jít domů

a trochu mu tam uklidit,

on ale nikdy neuklízel

a vlastně tam ani nebydlel -
- sklenice mu stačila.

Něco o Íránu

O Íránu? Snad o mně! Nebo tedy o nás? Tyto otázky, stejně jako veškeré otázky po realitě (které jsem posledně vznášel jen a pouze kvůli troufalým nárokům realismu), budou jednoho dne zbytečné, protože vše bude možné vysvětlit vzájemnou přeměnou našich šťáv a prvků vnějšího světa. Šťávy se ukáží být pouze specificky zahuštěnou a homeostázovanou podobou všeho kolem nás, což je dnes už dobře prozkoumané v případě živin, drog, mikroorganismů či vlnění, bude ale stále zřejmější, i pokud jde o významy a emoce, tedy výměnu mezi zaschlými signaturami rozesetými po světě a kluzkými váčky našich neurotransmiterů, jakož i tělesy endokrinními. K objasnění povahy této výměny bude třeba smířit zapomenuté nauky o podobnostech, které v 17. století razili Paracelsus, Bacon a další, s nejnovějšími poznatky z biochemie a biofyziky. Pak snad konečně do všech důsledků pochopíme, proč lidská lebka připomíná vlašský ořech a ženské nervové okruhy pletací jehlice, a vůbec celou poetiku světa. Získáme navíc i odpověď na otázku, kde se vzaly první signatury, jsou-li pouze zaschlými formami našich obsahů, totiž že obojí má společný původ a kdysi snad bylo neodděleno – náš svět byl jako Lemův Solaris a až dlouhým vývojem došlo k prvotnímu hříchu vybudování buněčné stěny a postupné kompartmentalizaci a diferenciaci živé hmoty. To, co zůstalo vně, zaschlo či alespoň zřídlo nedostatkem vjemů, nicméně zůstalo ve spojení mj. skrze svou znakovou podobu. (Jak ale uvidíme dále na výkladu o íránském ropném bohatství, není vyloučen např. ani přímý kontakt anorganických šťáv a národních mentalit.)

Dokud nám schází vědecké metody, nezbývá než hledat signatury vlastními smysly, popř. dostupnými prostetickými technologiemi. Zůstáváme-li dlouho v témže prostředí, snadno nám jednotlivé signatury splynou v konstantní pozadí našeho konání - výměna se stabilizuje a my propadáme rutině. Kolikrát jste si mysleli, že prostě potřebujete vypadnout, změnit vzduch, popř. steal your sister’s boyfriend, kill your parents and hit the road, anebo alespoň vymalovat a přestavět nábytek? To vaše šťávy se stavily a srážely, vyhladovělé po nových vjemech. Jenže kolikrát jste pak měli pocit, že účinek vašich přesunů a přeskupů sahá nad rámec jednorázového rozbouření hladin, že nesleduje nevyhnutelnou křivku přílivu a odlivu, nýbrž vás skutečně uvedl do dříve neznámých vod? Vystavit se novým signaturám nestačí, musíte mít vůli je vidět. V lidové moudrosti, jež praví „Kam bys jezdil? Celej svět přijde za tebou!“, je mnoho pravdy - vydávat se hledat nové vjemy na nová místa je vždy dílem produktem slepoty, tedy rezignace hledat na místech starých. Když cestujete, jste pochopitelně zahlceni mnoha novými, dobře viditelnými signaturami, nadto celkovou změnou rytmu rozhýbáváte šťávy i zevnitř. Nejste-li však zvyklí hledat ty lépe ukryté, začnou se pro vás všechna místa, ať je střídáte seberychleji, navzájem podobat. To vám nijak nebrání přesvědčovat sebe i druhé o opaku, žádné hladiny tím ale už dále nerozbouříte.

Mám-li vám tedy povídat o svých cestách a jejich signaturách, zdá se mi nejupřímnější odrazit se od těch nejzjevnějších. Inu, Írán je například mimořádně VELKÝ. Velký asi jako UK, Francie a Německo dohromady, a ještě na začátku 19. století větší o Arménii, Ázerbajdžán a Gruzii. Ty jim během 30 let vzali Rusové, spolu se zbytky suverenity, o které se průběžně dělili i handrkovali s Brity. Z mých skrovných a rozptýlených zkušeností jsou ovšem Britové u dnešních Íránců nepoměrně méně oblíbení – nejbryskněji se vyjádřil jeden z našich četných hostitelů ve smyslu „British? We call them: ‚fucks‘!“. Snad proto, že je vydrželi ojebávat o dost déle a soustavněji, tu vůbec největší mrdačku přitom zahájili až po roce 1901, kdy získali koncesi na těžbu ropy v Íránu, která v téměř nezměněné podobě (včetně 16 - 17,5 % podílu ze zisku pro Írán či práva jej snižovat při jakémkoli porušení podmínek ze strany Íránu apod.) zůstala v platnosti až do roku 1954. (Pak se jelo oficiálně fifty-fifty a ojebávalo se chytřeji.) Přečkala i pokus o znárodnění ropného průmyslu v roce 1951, který pomohli Britům zmařit Američané, když zaštítěni neohroženým mccarthyismem provedli v Íránu puč. V rámci něj dosadili na trůn Západu poslušného šáha Mohammada Rezu Pahlaví a vydobyli si tak mezi mnoha Íránci přinejmenším srovnatelnou popularitu jako britští fucks. Role CIA v těchto událostech je dobře zdokumentovaná a přiznaná, my si ale několikrát vyslechli, že Američané a Britové, chtiví kontroly nad ropnými zásobami Íránu a moci vůbec, stáli i za svržením Mohammada Rezy v roce 1979, to když se jim zazdálo, že se již příliš vymkl jejich kontrole, a tak na jeho místo dosadili ajatolláha Chomejního a jeho přísný šíitský gang, které pak mohli s odkazem na jejich nebezpečnost usankcionovat k bezvědomí. O statutu takového výkladu vám celkem dost poví už to, kde se o něm dočtete, viz např. tento článek, publikovaný v periodiku s učeným názvem Executive Intelligence Review, jehož obálky zdobí úderné titulky typu „Act now to stop Obama’s Nazi Health Care Plan!“. To, že Chomejní např. 444 dní držel 52 amerických občanů v zajetí na americké ambasádě v Teheránu a příležitostně označoval USA za "velkého Satana", je pochopitelně jen součást kouřové clony zakrývající spády iluminátů. Však to znáte. Nelze ovšem tak docela popřít, že Chomejní požíval před nástupem k moci přinejmenším symbolické podpory Západu – revoluci roku 1979 ostatně podporovalo mnoho různých frakcí, včetně (později zlikvidovaných) liberálních reformistů a marxistů, Chomejní ji pouze zaštitoval jako mimořádně populární lidový vůdce, v rámci protiamerických sentimentů se to ale snadno všechno tak nějak spletlo dohromady. BBC tak např. před revolucí ochotně dávala prostor jeho vyjádřením z exilu a evropští intelektuálové, včetně takového Michela Foucaulta, mu v tisku vyjadřovaly své sympatie. (Dodávám bez jakéhokoli nároku na hodnocení, že nejen někteří Íránci by v konečném tristním výsledku íránské revoluce rádi viděli názorné ponaučení pro ty, kteří v nedávné době podporovali domněle umírněné frakce odporu proti Bašáru Asadovi v Sýrii.)

Nedůvěru ale Íránci nechovají pouze vůči Západu - lidový šovinismus vystavěný okolo historických křivd se nevyhýbá např. ani Arabům (kteří dobyli Persii v 7. století n. l.) či Turkům (zejm. ze strany Kurdů a to ze zdaleka nejpřímočařejších a nejaktuálnějších důvodů). Jistě, zdaleka ne každý, s kým jsme se dali do řeči, tlumočil tyto nevraživosti, a někteří je explicitně odmítali. I pro ty druhé je ale myslím třeba mít jisté pochopení. Vyzdvihováním vlastní národní identity se Íránci vymezují jednak vůči islámským radikálům z jiných zemí, jednak vůči současnému režimu, díky kterému si je mnoho lidí s islámským fundamentalismem automaticky spojuje, jednak vůči Západu, kterým se cítí být zrazeni. Současně se často hrdě zašťiťují svou dávnou, předarabskou historií, v níž figuruje Persie jako druhdy největší říše světa, před jejíž mocí se sklánělo Řecko i Řím. „Persie“ má tak dnes v jistých ohledech lepší zvuk než „Írán“, což je trochu paradoxní, protože jde o původně řecké exonymum, které se později vžilo jako označení politického celku, zatímco právě za Íránce, resp. Árijce (rozdíl mezi obojím spočívá v rozdílu mezi starou perštinu a parthštinou, nechme to tedy raději být, ještě by se nám tam připletl Hitler, který se ostatně v Íránu těší bizarní popularitě) se místní označovali už ve starověku, což se v oficiální název moderního íránského státu vtisklo až v roce 1935. Snaha rozptýlit západní obavy z Íránu je každopádně hmatatelná v každodenním kontaktu s místními, což nám potvrdil i náš přítel Amir, se kterým jsme strávili několik požehnaných dní. Neobyčejná vřelost a pohostinnost místních, díky níž jsme pronikali do jejich domácností i během kulminace oslav perského nového roku (dle našeho kalendáře 21. března), podle něj pramení jak z toho, že to mají Íránci „prostě v krvi“, tak z toho, že se snaží navzdory předsudkům dokázat, že není, čeho se bát, a že kdokoli (snad nakonec i ti Britové) je u nich kdykoli vítán. A pokud jde o tu nedůvěru k Západu, má svůj protipól i v jeho nekritickém oslavování a dalekosáhlém absorbování. Ale o tom snad zas někdy jindy.

Návrat

Stejně jako ze své cesty pobaltské, i z té perské jsem se vrátil zcela zasoplen. Jak známo, cestování uvádí vždy do pohybu jisté šťávy, zatímco jiné staví; jedny bezostyšně prostituuje a podrobuje vyčerpávající výměně s okolím, jiné pečlivě ukrývá a nechává sbírat síly v zákoutích těla; jedny nechává houstnout a sládnout, jiné rozředí a dočista zbaví chuti. A jednou bude možné vědecky dokázat, že každý prchavý dojem, každé významné „aha!“, ať už šlo o hlt mátového dughu, poutavý rozhovor či jen zvídavou výměnu pohledů, že to vše ve skutečnosti sledovalo přísné zákonitosti vnitřních hnutí mých šťáv a jejich mísení se světem.

Tak či onak, můj návrat rámuje především znovu nabytá svoboda smrkat – zatímco ještě v pátek jsem co chvíli opouštěl lůžko teheránské ubytovny, abych si ulevil do odtoku, v Praze jsem již během odbavování zavazadel dojatě balil své běsnící sople do celulózy. Nyní, v pohodlí svého domova, užívám té svobody plnými doušky a trpělivě čekám na zklidnění hladin a zároveň pošetile doufám v trvalejší účinek jejich přeskupení. Hned dva lidé během jediného večera se mi onehdy svěřili s tím, že každá cesta do jiné země změní jejich život. Vážnost, s jakou to říkali, mě zaujala. Mně v souvislosti s cestováním většinou tane na mysli Lévi-Straussův jízlivý (a, pravda, poněkud alibistický) úvod k jeho Smutným tropům:

„Být cestovatelem je dnes povoláním; povoláním, které nespočívá, jak by se snad člověk mohl domnívat, v tom, že se po letech úsilí odhalí nějaká dosud neznámá fakta, ale v tom, že se urazí hodně velký počet kilometrů a nashromáždí se fotografický nebo filmový materiál k promítání, nejlépe barevný, který umožní zaplnit po několik dní za sebou sál davem posluchačů. A plochosti a banality se promění v jejich očích v úžasné objevy jedině tím, že jejich autor, místo aby je odněkud opsal doma, je posvětil cestou dlouhou dvacet tisíc kilometrů.“

Ano, cestování je jedním z nejsnadnějších způsobů, jak dočasně poskytnout vlastní nudné a bezvýrazné existenci atraktivnější nátěr a podlehnout sladké iluzi, že je něčím více než právě jen nátěrem. Sebemenší závan exotiky, stvrzený pochybným realismem očitého svědectví, má potenciál stát se stavebním kamenem identity cestovatele – každý kontakt s místními, každá blbost, co vám někde prodají a doma to nemají, ba i každý místní název. Samotné rozhodnutí vydat se do dalekých krajů je pak vydáváno za vrcholnou zásluhu a výsledek vlastní dlouhodobé uvědomělosti. A jde to tím snadněji, čím hlubší je neinformovanost mas o daných krajích, v současnosti je proto zvláště dobrým tmelem uvědomělosti cestovat někam, kde to mají hozené do islámu.

Ilustrativní mi v tomto směru přišel jeden nedávný příspěvek na facebooku cestovatelské komunity Hedvábná stezka. Šlo o výčet reakcí na cestování do stereotypně nebezpečných zemí, které musí uvědomělí cestovatelé běžně strpět ze strany neznalých spoluobčanů, když se veřejně vysloví se svým záměrem tyto země navštívit. V komentářích se nad nimi pobaveně kroutilo hlavou a přidávaly se k dobru vlastní zkušenosti s ignorancí, předsudky a beznadějnou provinčností zaprděných čecháčků, kteří za svůj život vyjeli nanejvýš na týden s cestovkou do Bibione. Velkou část těchto stesků lze snadno pochopit a já sám jsem se pochopitelně před cestou do Íránu potýkal (ač v celku uměřeném množství) s nejapnými fóry o placení výkupného a konvertování k islámu. Pravdou je, že konfrontace s abstraktními dálavami, nadto machometánskými, nutí mnohé jedince povyšovat svou nevědomost na ctnost a stvrzovat s její pomocí výsostnou hodnotu vlastního důvěrně známého smrádku. Ono nakonec není, o co stát, u nás je taky dobře, a nepodřežou vás tu ve jménu Alláha, aspoň pár let ještě ne… To vše je průměrnému cestovateli (neplést s turistou, turisti jezdí s cestovkami do all inclusive hotelů) dílem k smíchu, dílem k pláči, především mu ale umožňuje podtrhnout výjimečnost každého pšouku, kterým zamořil interiér pakistánské mešity, ve které nocoval po boku místních. Jeho svět je snad o pár zemí a etnických skupin větší, smrádek tím ale sám o sobě nevyvane. Nevěří fámám a předsudkům, zato věří falešnému realismu vlastních zážitků a zážitků svých cestovatelských druhů, selektivním mozaikám dojmů, které mají mnohem více společného s nimi samotnými než s realitou zemí, ve kterých byli.

Pierre Bourdieu se pár desítek let nazpátek domníval, že obecný rozdíl v přístupu k uměleckým dílům mezi dělnickou třídou a buržoazií spočívá v tom, že ti první naivně přistupují na kontinuitu obsahu děl a reality, zatímco druzí nevyhnutelně spatřují na místě této kontinuity zlom a mají sklon tematizovat způsoby reprezentace reality, soustředit se více na formu než obsah apod. Aplikujeme-li toto rozlišení na příběhy, které o sobě vypráví nadšení cestovatelé po exotických zemích a provinční čecháčci, nemůžeme než obě skupiny zařadit mezi ony naivní realisty. Rozdíl je jen ve výseku reality, pomocí kterého se vymezují vůči druhým – jednou je to rodná hrouda, podruhé exotické dálavy. Lze namítnout, že přinejmenším v úmyslech spoléhají čecháčci, na rozdíl od pravdu hledajících a ověřujících cestovatelů, na okázalou ignoraci reality. Jenže i cestovatelé jsou schopni zručně ignorovat, např. ve své neschopnosti akceptovat skutečnost, že si někdo může užít dovolenou all inclusive, mít jisté zábrany vůči cestování do zemí, kde se daří islámským fundamentalistům, a zároveň nebýt naprostý blb. 

To všechno jsou pochopitelně jen spěšné paušalizace. Nechci brát na lehkou váhu autentické obavy, které o mě někteří měli, a nezbytně jim podsouvat nevědomost a zaprděnost. Ani nejsem nijak zvlášť zaujatý proti cestovatelům, a tak nějak věřím, že poznat cizí země na vlastní oči a promluvit s pár místními přeje u susceptibilních jedinců nadhledu, ač třeba pomýlenému. Nadto soudím, že naše kotlina je přece jen stále značně zasmrádlá a nesnesitelnost cestovatelů dost možná ještě ani nedostoupila stupně srovnatelného s Francií padesátých let, o které psal Lévi-Strauss (máme-li mu věřit). Raději tedy ještě pár tuctů cestovatelů než nové čecháčky. Jak vidíte, i já sám jsem už smočil, přes všechno to žvanění okolo. Už má zmínka o nástrahách diskrétního smrkání byla významně podtržena holou skutečností, že ty nástrahy uchystal Teherán, přitom i na Západě je stále více lidí, pro které je smrkání před druhými nechutné a nepřípustné. Je nasnadě, že hladiny mých šťáv stále nejsou v rovnováze. Příště tedy něco o Íránu.