O Íránu? Snad o mně! Nebo tedy o nás? Tyto otázky, stejně jako veškeré otázky po realitě (které jsem posledně vznášel jen a pouze kvůli troufalým nárokům realismu), budou jednoho dne zbytečné, protože vše bude možné vysvětlit vzájemnou přeměnou našich šťáv a prvků vnějšího světa. Šťávy se ukáží být pouze specificky zahuštěnou a homeostázovanou podobou všeho kolem nás, což je dnes už dobře prozkoumané v případě živin, drog, mikroorganismů či vlnění, bude ale stále zřejmější, i pokud jde o významy a emoce, tedy výměnu mezi zaschlými signaturami rozesetými po světě a kluzkými váčky našich neurotransmiterů, jakož i tělesy endokrinními. K objasnění povahy této výměny bude třeba smířit zapomenuté nauky o podobnostech, které v 17. století razili Paracelsus, Bacon a další, s nejnovějšími poznatky z biochemie a biofyziky. Pak snad konečně do všech důsledků pochopíme, proč lidská lebka připomíná vlašský ořech a ženské nervové okruhy pletací jehlice, a vůbec celou poetiku světa. Získáme navíc i odpověď na otázku, kde se vzaly první signatury, jsou-li pouze zaschlými formami našich obsahů, totiž že obojí má společný původ a kdysi snad bylo neodděleno – náš svět byl jako Lemův Solaris a až dlouhým vývojem došlo k prvotnímu hříchu vybudování buněčné stěny a postupné kompartmentalizaci a diferenciaci živé hmoty. To, co zůstalo vně, zaschlo či alespoň zřídlo nedostatkem vjemů, nicméně zůstalo ve spojení mj. skrze svou znakovou podobu. (Jak ale uvidíme dále na výkladu o íránském ropném bohatství, není vyloučen např. ani přímý kontakt anorganických šťáv a národních mentalit.)
Dokud nám schází vědecké metody, nezbývá než hledat signatury vlastními smysly, popř. dostupnými prostetickými technologiemi. Zůstáváme-li dlouho v témže prostředí, snadno nám jednotlivé signatury splynou v konstantní pozadí našeho konání - výměna se stabilizuje a my propadáme rutině. Kolikrát jste si mysleli, že prostě potřebujete vypadnout, změnit vzduch, popř. steal your sister’s boyfriend, kill your parents and hit the road, anebo alespoň vymalovat a přestavět nábytek? To vaše šťávy se stavily a srážely, vyhladovělé po nových vjemech. Jenže kolikrát jste pak měli pocit, že účinek vašich přesunů a přeskupů sahá nad rámec jednorázového rozbouření hladin, že nesleduje nevyhnutelnou křivku přílivu a odlivu, nýbrž vás skutečně uvedl do dříve neznámých vod? Vystavit se novým signaturám nestačí, musíte mít vůli je vidět. V lidové moudrosti, jež praví „Kam bys jezdil? Celej svět přijde za tebou!“, je mnoho pravdy - vydávat se hledat nové vjemy na nová místa je vždy dílem produktem slepoty, tedy rezignace hledat na místech starých. Když cestujete, jste pochopitelně zahlceni mnoha novými, dobře viditelnými signaturami, nadto celkovou změnou rytmu rozhýbáváte šťávy i zevnitř. Nejste-li však zvyklí hledat ty lépe ukryté, začnou se pro vás všechna místa, ať je střídáte seberychleji, navzájem podobat. To vám nijak nebrání přesvědčovat sebe i druhé o opaku, žádné hladiny tím ale už dále nerozbouříte.
Mám-li vám tedy povídat o svých cestách a jejich signaturách, zdá se mi nejupřímnější odrazit se od těch nejzjevnějších. Inu, Írán je například mimořádně VELKÝ. Velký asi jako UK, Francie a Německo dohromady, a ještě na začátku 19. století větší o Arménii, Ázerbajdžán a Gruzii. Ty jim během 30 let vzali Rusové, spolu se zbytky suverenity, o které se průběžně dělili i handrkovali s Brity. Z mých skrovných a rozptýlených zkušeností jsou ovšem Britové u dnešních Íránců nepoměrně méně oblíbení – nejbryskněji se vyjádřil jeden z našich četných hostitelů ve smyslu „British? We call them: ‚fucks‘!“. Snad proto, že je vydrželi ojebávat o dost déle a soustavněji, tu vůbec největší mrdačku přitom zahájili až po roce 1901, kdy získali koncesi na těžbu ropy v Íránu, která v téměř nezměněné podobě (včetně 16 - 17,5 % podílu ze zisku pro Írán či práva jej snižovat při jakémkoli porušení podmínek ze strany Íránu apod.) zůstala v platnosti až do roku 1954. (Pak se jelo oficiálně fifty-fifty a ojebávalo se chytřeji.) Přečkala i pokus o znárodnění ropného průmyslu v roce 1951, který pomohli Britům zmařit Američané, když zaštítěni neohroženým mccarthyismem provedli v Íránu puč. V rámci něj dosadili na trůn Západu poslušného šáha Mohammada Rezu Pahlaví a vydobyli si tak mezi mnoha Íránci přinejmenším srovnatelnou popularitu jako britští fucks. Role CIA v těchto událostech je dobře zdokumentovaná a přiznaná, my si ale několikrát vyslechli, že Američané a Britové, chtiví kontroly nad ropnými zásobami Íránu a moci vůbec, stáli i za svržením Mohammada Rezy v roce 1979, to když se jim zazdálo, že se již příliš vymkl jejich kontrole, a tak na jeho místo dosadili ajatolláha Chomejního a jeho přísný šíitský gang, které pak mohli s odkazem na jejich nebezpečnost usankcionovat k bezvědomí. O statutu takového výkladu vám celkem dost poví už to, kde se o něm dočtete, viz např. tento
článek, publikovaný v periodiku s učeným názvem Executive Intelligence Review, jehož obálky zdobí úderné titulky typu „Act now to stop Obama’s Nazi Health Care Plan!“. To, že Chomejní např. 444 dní držel 52 amerických občanů v zajetí na americké ambasádě v Teheránu a příležitostně označoval USA za "velkého Satana", je pochopitelně jen součást kouřové clony zakrývající spády iluminátů. Však to znáte. Nelze ovšem tak docela popřít, že Chomejní požíval před nástupem k moci přinejmenším symbolické podpory Západu – revoluci roku 1979 ostatně podporovalo mnoho různých frakcí, včetně (později zlikvidovaných) liberálních reformistů a marxistů, Chomejní ji pouze zaštitoval jako mimořádně populární lidový vůdce, v rámci protiamerických sentimentů se to ale snadno všechno tak nějak spletlo dohromady. BBC tak např. před revolucí ochotně dávala prostor jeho vyjádřením z exilu a evropští intelektuálové, včetně takového Michela Foucaulta, mu v tisku vyjadřovaly své sympatie. (Dodávám bez jakéhokoli nároku na hodnocení, že nejen někteří Íránci by v konečném tristním výsledku íránské revoluce rádi viděli názorné ponaučení pro ty, kteří v nedávné době podporovali domněle umírněné frakce odporu proti Bašáru Asadovi v Sýrii.)
Nedůvěru ale Íránci nechovají pouze vůči Západu - lidový šovinismus vystavěný okolo historických křivd se nevyhýbá např. ani Arabům (kteří dobyli Persii v 7. století n. l.) či Turkům (zejm. ze strany Kurdů a to ze zdaleka nejpřímočařejších a nejaktuálnějších důvodů). Jistě, zdaleka ne každý, s kým jsme se dali do řeči, tlumočil tyto nevraživosti, a někteří je explicitně odmítali. I pro ty druhé je ale myslím třeba mít jisté pochopení. Vyzdvihováním vlastní národní identity se Íránci vymezují jednak vůči islámským radikálům z jiných zemí, jednak vůči současnému režimu, díky kterému si je mnoho lidí s islámským fundamentalismem automaticky spojuje, jednak vůči Západu, kterým se cítí být zrazeni. Současně se často hrdě zašťiťují svou dávnou, předarabskou historií, v níž figuruje Persie jako druhdy největší říše světa, před jejíž mocí se sklánělo Řecko i Řím. „Persie“ má tak dnes v jistých ohledech lepší zvuk než „Írán“, což je trochu paradoxní, protože jde o původně řecké exonymum, které se později vžilo jako označení politického celku, zatímco právě za Íránce, resp. Árijce (rozdíl mezi obojím spočívá v rozdílu mezi starou perštinu a parthštinou, nechme to tedy raději být, ještě by se nám tam připletl Hitler, který se ostatně v Íránu těší bizarní popularitě) se místní označovali už ve starověku, což se v oficiální název moderního íránského státu vtisklo až v roce 1935. Snaha rozptýlit západní obavy z Íránu je každopádně hmatatelná v každodenním kontaktu s místními, což nám potvrdil i náš přítel Amir, se kterým jsme strávili několik požehnaných dní. Neobyčejná vřelost a pohostinnost místních, díky níž jsme pronikali do jejich domácností i během kulminace oslav perského nového roku (dle našeho kalendáře 21. března), podle něj pramení jak z toho, že to mají Íránci „prostě v krvi“, tak z toho, že se snaží navzdory předsudkům dokázat, že není, čeho se bát, a že kdokoli (snad nakonec i ti Britové) je u nich kdykoli vítán. A pokud jde o tu nedůvěru k Západu, má svůj protipól i v jeho nekritickém oslavování a dalekosáhlém absorbování. Ale o tom snad zas někdy jindy.
