sklenice

potichu stekl dolů po sklenici

a zakoukal se mi hluboko pod bradu.

hledal tam ztracený roky
a jasně že mi o nich taky hned všechno řekl:

nejdřív spíš tak opatrně odkapávaly,

nebyly si jistý, jestli můžou 
fakt jenom tak týct...

nechtěly nic říkat,

nechtěly ho rušit,

ale když se pak občas zaposlouchaly,

slyšely jen takový divný bzučení,

soustavný a otravný,
spíš nelidský,
ale na stroj pořád moc málo usebraný,
a chvílema tak kolísalo,

jako by se nemohlo rozhodnout,

jestli se ještě vrtat do uší,

nebo radši potichu
zmizet v rozvodech.

a tak se pomalu rozproudily
a už pak jenom tekly

a on ochotně s nima,

a tak mám pocit, že mi to říkaly spíš ony

a on se k nim spíš nechtěl znát,

a tak jsem mu je vzal

a vypil na jeden hlt.

plival jsem pak na zem jeho starý lásky -

- všechny ho najednou hrozně chtěly,

sedaly mu na klín,

hladily ho po tváři
a říkaly mu, jak dobře vypadá.

tančily mu ve vlasech

a hrály na jeho hřebeny

a on jim k tomu bzučel,

jak to uměl jen on.

chtěly ale víc -

- vlezly mu do rukávů

a hledaly, kudy dál,

zavrtávaly se mezi vlákna

a beznadějně v nich uvízaly.

trochu to asi lechtalo,

ale smál jsem se jenom já.

on dál bzučel,

ale už jen tak na půl úst -

- nebylo, kam dál,
už dávno ne.

a tak si vykasal
rukávy až po zátylek

a všechny svoje starý lásky

spustil jednu po druhý

dolů po zádi.

vypadaly uraženě,

ale stejně ho pořád chtěly,

chtěly s ním jít domů

a trochu mu tam uklidit,

on ale nikdy neuklízel

a vlastně tam ani nebydlel -
- sklenice mu stačila.