tah

a přece jsem šel někam domů!
vzdouval se ve větru
čechral stínítka lamp
klátil se v kolejích
a vyblil se způsobně do rukávu
a pak i do tvý náruče
plný mrzkýho pochopení
a milujícího opovržení
(a taky mýho zvracení)

doma je tam, kam tě to táhne –
– rozumíš?
a já jsem taženej jak na skřipci –
– pořád tam i tam i tam!

quem di diligunt, adulescens moritur

přišel jsem přesně v osm, jak mi řekli
ve vypůjčeným obleku
s vypůjčeným úsměvem
naleštěnej a navoněnej
překrytej všema těma vrstvama
narázník mezi mnou a světem
- to aby snad nepoznali
že jsem uvnitř já
a moje smutný banjo

čekal jsem přesně osm minut
za těma dveřma z koženky
v čekárně celý z koženky
už trochu matnej a zpocenej
napjatej všema těma možnostma
dveře mezi mnou a světem
- hlavně aby nepoznali
že jsem uvnitř já
a moje smutný banjo

pak už si mě zavolali
a já vypůjčeným krokem
s vypůjčeným pozdravem
vešel nenuceně dovnitř
- hned mi podkopli nohy
a servali ze mě šaty, lesk i vůni
jeden úhlednej cár za druhým
jako ze skartovačky
až jsem zbyl jen já
a moje smutný banjo

hrozně jsem se styděl
a chtěl se aspoň naladit
ale to už si mě vzali do práce
- zarovnali neposlušný hrany
zaletovali všechny divný díry
smyli všechny zaschlý povlaky
a vymáčkli všechny mý proleženiny
jako by to byly jen nicotný nežity
a prej že už maj kupce
na to moje smutný banjo

pak si mě dlouho ze všech stran měřili
a zlehka mě tak udupávali
- zkoušeli nosnost
a poddajnost
a asi byli spokojení
protože mi řekli, že jsem teď jeden z nich
a že mám snad i nějakou budoucnost
a hned se bouchlo šáňo
a pak dvacet dalších
a já jen s hrůzou sledoval
jak zasloužilý senior manager
pokradmu souká pod kabát
moje smutný banjo