bezmoc, vztek, nadávky,
halušky se zelím, bolest ani
žádný už telefonáty.
Ani si už nesednete
s cigaretou ke zprávám,
neuslyšíte, neustrnete:
"Dnes stát všem všechno přiznává!”
Už neschováte sousedovi
polívku ani uzený,
vím - hotov hostit, sám nemovit
tak jste to měl ještě na zemi.
Teď spíte si a já dál živým
odezírám ze sevřených rtů
a váhám stranit otevřeným
a nezavolám už,
nezavolám,
nezavolám už vám.
Původně jsem chtěl na tomto místě pokračovat v reportu z festivalu reflexí trilogie Pusher od Nicolase Windinga Refna, všechno se ale mezitím trochu zkomplikovalo… předevčírem na mě přišel zazvonit masivní holohlavej chlápek, jestli se mnou prej může mluvit… říkal jsem si, že chce nejspíš jen odečíst elektřinu, tak jsem ho pozval dál, elektroměr ho ale vůbec nezajímal, zato mi dal igelovitej pytel přes hlavu a vysvětlil, že v tomhle městě není místo pro víc než jeden festival skandinávskýho filmu. Prudce klesající saturace kyslíkem mě záhy přiměla pochopit, že jsem udělal velkou chybu a při první příležitosti k nádechu jsem plešounovi nasliboval, že okamžitě smažu první část reportu a napříště se pořádání čehokoli rezolutně zdržím. Na to že prej je ale pozdě a že teď dlužím jeho šéfovi za ušlý zisky sto tisíc dánskejch korun a když je do dalšího dne nepřinesu na Náměstí hrdinů, nebudu už nikdy chodit.
Nezbývalo mi tak než sáhnout do železnejch ketaminovejch zásob, postavit vodu na horkej podšálek a začít odpařovat. Než jsem vyprodukoval dostatek materiálu, bylo už po půlnoci, tak jsem vyrazil rovnou do Klenby. Všichni tam byli hrozně přendaní nějakým mizerným koksem, tak jim keťák přišel vhod a rvali mi ho pěkně z ruky. Nálada byla povznesená – chlapi si dali po hubě, holky tančily na stolech, děti hrály forbes. Jedno z nich bylo ale fízl, a tak jsem skončil na stanici. Zbytek ketaminu jsem naštěstí stihl spláchnout do záchodu, takže mě hned druhej den pustili, ptali se mě ale na spoustu nepříjemnejch otázek, jako jestli jsem byl někdy v k-hole a jaký to je nebo jestli jsem někdy nepořádal nějaký nelegální kulturní akce, jako by tušili, že mám prsty i v tom zpropadeným festivalu dánskýho filmu… na Náměstí hrdinů jsem tak dorazil bez fetu i bez peněz – plešoun na mě už čekal s velkýma kleštěma a na pozdrav mi uštípl kus malíčku, že prej mám zpoždění. Říkal jsem mu, že potřebuju víc času, ale jako by mě ani neposlouchal, jen ze mě uštipoval další a další kusy masa. Mám prej teda ještě jeden den, ale že teď už je to dvě stě tisíc, protože jsem pořád nesmazal tu první část reportu a jeho šéf mezitím zaznamenal další ztráty.
Došlo mi, že budu asi potřebovat zbraň, tak jsem šel domů nabrousit babiččin památnej odpařovací talířek, strčil si ho do kapsy a vydal se radši rovnou zpátky na Náměstí hrdinů, abych náhodou zas nepřišel pozdě. Plešoun dorazil k poledni s velkým kladivem a na očích mi zřejmě hned poznal, že zas nic nemám, protože se bez váhání napřáhl k úderu. Než ten ale stačil dopadnout, hbitě jsem vystřelil z kapsy ruku s talířkem a přejel mu s ním po krkovici. Z plešouna se vyvalilo strašný krve a s chroptěním se svalil na zem. Působilo to celkem naturalisticky, zároveň to bylo tak divně do červena nasvícený, no moc jsem to nechápal a radši se zdejchnul. Mezitím mi do schránky přišlo oznámení o vypovězení nájemní smlouvy, že prej moje garsonka není kolaudovaná na projekce dánskejch filmů, tak teď sedím zas v Klenbě, zapíjím sarmu Kozlem a poohlížím se po novým bydlení…
Příště doufám vyrazím z příbuzenstva na Rodinný oslavě nějaký prachy, abych měl na nájem a taky nějakej ten keťák, možná i novej talířek…
Protože jsem se v sobotu vrátil z Rakouska s čerstvě vypučeným omikronem, nezbylo mi než si doma uspořádat festival dánského filmu. Coby filmový nedouk jsem jeho záběr omezil na tvorbu tří dnes již výrazně mainstreamových tvůrců: Thomase Vinterberga, Anderse Thomase Jensena a Nicholase Windinga Refna.
Jak je dnes už v oblibě, snažil jsem svůj festival roztáhnout do co nejvíce dní, zahájen byl tedy vlastně už před mým odjezdem z Prahy, a to projekcí filmu Thomase Vinterberga Chlast. Start to byl vlažný jak desítka Braník zakutálená do vodní lázně na ohřev dětských příkrmů – bezesporu zajímavou premisu (skupina přátel testuje v každodenním životě teorii, že člověk zvládá vše lépe, udržuje-li si určitou hladinu alkoholu v krvi) vytěžil Vinterberg na můj vkus dost málo a dost nekonzistentně. V druhé polovině pak už na těžbu dočista rezignoval, vše potenciálně zajímavé nechal vyšumět do ztracena a spokojil se s obligátně hořkosladkým závěrem jak z té nejohmatanější učebnice hořkosladkých skandinávských komedií. Film se tzv. dá vidět, stejně dobře se ale dá i nevidět, rozhodně spíše než mnohé Vinterbergovy starší, povedenější kusy.
Po delší odmlce následovala retrospektiva pětice celovečerních filmů Anderse Thomase Jensena. Společným tématem Jensenových filmů je nacházení neortodoxních forem rodiny mimo dosah a normy většinové společnosti. Jejich hrdinové jsou ryzí outsideři, zatížení všemožnými traumaty, poruchami duševního zdraví, sexuálními úchylkami, genetickými defekty a dalšími deficity, v jejichž důsledku jsou schopni jen obtížně interagovat s druhými lidmi a mají tendenci vystupovat vůči nim nedůvěřivě až nepřátelsky. Také svým životním stylem se více či méně nápadně vyčleňují mimo většinovou společnost – protagonisty Jensenovy prvotiny Blikající světla jsou veteráni kodaňského podsvětí, titulní postavou Adamových jablek je neonacista, jedním z hrdinů Rytířů spravedlnosti je voják dlouhodobě nasazený v Afghánistánu apod. Tyto postavy se příznačně střetávají s postavami z radikálně odlišných a rovněž nějakým způsobem marginálních světů – kodaňští gangsteři ukrývající se před svými rivaly se snaží zapadnout mezi pár starých podivínů na samotě u lesa, neonacista je v rámci výkonu alternativního trestu nucen koexistovat mj. s luteránským farářem a pakistánským recidivistou, voják dává po návratu do Dánska v rámci snahy pomstít smrt své ženy vojenský rychlovýcvik třem asociálním nerdům trávícím většinu života před obrazovkou počítače apod. Všichni společně pak za různých nepravděpodobných okolností vytvářejí různá nepravděpodobná společenství, s jejichž pomocí čelí hluboké samotě, jež představuje spolehlivý výchozí bod jejich dramatických oblouků.
Výše uvedené elementy rozhýbává Jensen způsobem, který je charakteristický na jedné straně okázalým cynismem, na druhé straně neméně zřetelnou sentimentalitou. Vztah mezi těmito atributy u něj nabývá mnoha podob, v první řadě ale podoby kontrastu. Blikající světla jsou uvozena sebedojímavým monologem o jedinečnosti lesní hospody, kterou společně vedou čtyři kamarádi, záhy jej ale vystřídá prozaická realita obchodu s drogami a pašovaným zbožím a s ním spojeného všudypřítomného násilí. Dojemný potenciál shledání dlouho odloučených bratrů v O Kuřatech a lidech je v základu zadušen sérií násilných aktů realizovaných pomocí kovového barelu, válečku na těsto či vycpané lišky. V Adamových jablkách sledujeme rozvíjející se city mezi dvěma postavami s vědomím toho, že ze strany jedné z nich došlo k pokusu o znásilnění, který si druhá postava nepamatuje, protože byla příliš opilá.
Násilí a utrpení jsou ale v Jensenových filmech jen vzácně vyobrazeny způsobem, který by byl divákovi vyloženě nepříjemný. Primárním smyslem jejich zobrazení není vzbudit obvyklé emoce, jako je zhnusení či smutek, ale naopak vyvolat reakci spíše nepatřičnou. Touto reakcí je zpravidla smích – velká část humoru, se kterým se u Jensena setkáváme, plyne právě z kontrastu mezi cynismem a sentimentalitou, ale také mezi všedním a nevšedním či normálním a transgresivním. V Blikajících světlech je brutální zmlácení řidiče, který dovezl z Polska nesprávnou značku cigaret, rámováno jako běžná součást života protagonistů, kteří jsou na první pohled trochu natvrdlí, ne příliš schopní a svou náplní práce veskrze znudění – stejně jako průměrný úředník, který je nucen vypořádat se s dodávkou nesprávné velikosti náplní do sešívačky. V kombinaci se zjevnou neadekvátností trestu vůči prohřešku vyznívá celý akt extrémního násilí výrazně absurdně. Podobný účinek mají v Adamových jablkách opakované výprasky, které uděluje neonacista Adam faráři, který jej má na starosti a který je beze slova přijímá a vzápětí se tváří, jako by k nim nikdy nedošlo. Asi nejokatější je komický efekt rutinizace násilí v Řeznících, jejichž titulní protagonisté stoupají na společenském žebříčku dánského maloměsta díky prodeji „Svendových kuřecích řezanců“ vyráběných z lidského masa. Pobavený šok z tohoto zevšedňování násilí a utrpení se dále stupňuje v případech, kdy je násilí vyloženě sentimentalizováno, např. když si v Blikajících světlech starý lovec povzdychne, že si vždy chtěl vyzkoušet, jaké to je zabít člověka, ale nikdy k tomu neměl dobrou příležitost, a tak zůstal jen u zvířat.
Využíváním těchto prostředků se Jensen často ocitá na hraně určitého zlehčování zla ve smyslu zamlčování jeho problematičtějších aspektů a redukování jeho podstaty na produkt hlouposti „obyčejných lidí“ a jejich lapsů spojených s dočasnou ztrátou kontroly, neschopností domýšlet důsledky vlastního jednání apod. Zlo v Jensenových filmech je zkrátka tak trochu jako zlo v českých pohádkách – hostinský v Obušku, z pytle ven! je svině non plus ultra, ale snad potřeboval jen dostat jednou pořádně za vyučenou a na konci dne si s ním stejně sednem a připijem, protože všichni tu přece spolu musíme nějak žít… Na druhé straně je zlo touto cestou přece jen jakžtakž realisticky humanizováno – vyjevuje se jako ono „banální zlo“, které nemá nutně původ v nějakých temných zákoutích lidské duše a kterého se skutečně mohou úspěšně účastnit i oni „obyčejní lidé“.
Aby tedy bylo jasno – většina Jensenových postav nejsou jen tak nějací obyčejní „obyčejní lidé“, ale skutečně odpudiví jedinci, kteří dělají hrozné věci a mluví o nich s nehranou lhostejností a často zcela otevřeným cynismem. Přesto je poměrně snadné s nimi sympatizovat – zatímco sentimentalita zde plní funkci obroušení hran cynismu, cynismus zas umožňuje sentimentalitě nabývat uvěřitelných obrysů, bez kterých by se nám nejspíš zdála nesnesitelná a vpravdě tupá. Ve většině Jensenových filmů nám výše popsané prostředky skutečně umožňují vytvořit si k postavám přiměřeně autentický vztah, soucítit na nějaké úrovni s jejich obtížným hledáním lásky a pochopení a přát jim i ta nejpodivnější společenství, v nichž je nakonec nacházejí, jakkoli z toho občas až příliš okatě leze Jensenův sklon k romantizaci outsiderství a schopnosti jedinců s duševními poruchami a dalšími závažnými problémy nacházet útěchu u sobě podobných.
V tomto směru představují zřetelnou výjimku debutová Blikající světla, která působí bezmála jako parodie na všechny filmy, které Jensen natočil po nich. Sentimentalita je zde na mnoha místech natolik přepálená, že ve výsledku slouží spíše k podtržení cynismu než k jeho otupení. Nejvýmluvněji to dokládají flashbacky do dětství čtyř hlavních protagonistů, v nichž jsou ztvárněna jejich formativní traumata způsobem, který mě opakovaně posílal do kolen a který jako by se otevřeně vysmíval představě, že je možné uvěřitelně polidštit tyto odpudivé postavy využitím tak laciného narativního prostředku. (Už jen kvůli těmto pár scénám opravdu stojí za to film vidět.) Cynismus se zde dostává na metarovinu skepse nad možnostmi zachycení jakéhokoli plastického a uvěřitelného obrazu zla, utrpení, samoty aj. na ploše celovečerního filmu, což lze ovšem opět vykládat i "necynicky" jako projev určité pokory před limity filmového média (potažmo obecně média jazyka) a rovněž důvěry v interpretační schopnosti diváka.
V druhé části reportu se zaměřím na trilogii Pusher od Nicholase Windiga Refna a připojím i pár nablýskaných postřehů k jeho zatím poslednímu počinu Neon Demon. Závěrem si připomeneme také legendární Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga, jejíž projekce uzavírala i celý festival.
