následující výlev vznikl v květnu tohoto roku v rámci studia anatomie. jde o autentické svědectví duše rozervané kolesy doby, marně usilující o uplatnění zbývajících střípků své skomírající aktivity ve službách bezuzdného memorování. zároveň se profiluje jako svérazný typ antimnemotechnické učební pomůcky, jež mimořádně efektivně znemožňuje zapamatovat si cokoli podstatného z dané látky.
---
oko, to on měl. jen někdy nevěděl, zda nemá spíše ono jeho... co chvíli vytáčel bulby kraniolaterálně (m. obliquus bulbi inferior), kde tušil včerejšky, jak obloukem kolem jeho spánků mizí v dáli a zanechávají za sebou neviditelnou mokrou stopu, vysrážené kapičky páry dní (porovnej s pěna dní!). cestou zteplají, obrostou štiplavým humusem a porodí po jednom dnešku, po jednom postiženém chudáku, jehož první zvědavé pohledy od nepaměti míří v ústrety smrti. smrti bezpodmínečné, vážně moc opravdické, ale to je hned hotový, nemusíte se bát, to je v ms, to je dřív, než si vůbec dáme jedno s druhým dohromady, zas se sem totiž sere ta sekundární hermeneutika, co se ti směje do ksichtu, když ti říká, že do toho dloubeš tím samým, co chceš vydloubnout, a pánbůh nevymyslel rovnoběžky od toho, aby se protínaly, ani zítřky od toho, aby požíraly vyvržené dnešky. to jenom člověk má takový nápady. jenže okamžik, ten se recykluje s okamžitou platností, ten se nikoho neptá. nejhorší na tom je, že pánbůh opravdu existuje, vymyslel tohle, o čem vám teď chci povídat, vymyslel každou malou část zvlášť a to si jen představte, jak dlouho tohle mohlo trvat, tohleto. no! jenže pánubohu stačí si třeba jen úplně zlehýnka dupnout a všechny včerejšky i zítřky se můžou přetrhnout, jen aby si jich všiml a očistil je trochu od toho svinstva, co se na ně nabaluje už od těch dob, co lidi nosí čepice v uzavřených prostorách. pánbůh tohle hrozně potřebuje, potřebuje milión času, aby mohl průběžně pouštět do světa nové, ze všech stran vypulírované legitimizace. to víte, že mu pak hned všichni jdou na ruku! že by to ale měl zvlášť pod kontrolou... někteří soudí, že už od začátku byly s tímhle projektem problémy a že pánbůh se musel šíleně zadlužit, když do toho vůbec šel. jiní soudí, že jistí vysocí představitelé dostali teplá místečka v ochozech Edenu a sám pánbůh se mnohem více zajímá o golfové turnaje pořádané v zahradách Hesperidek, kde mimochodem staří antičtí bohové dodnes pracují jako caddies.
ale zpátky k oku. tušil, že se kolem toho hraje nějaká nekalá hra, příliš ho ale zaměstnávaly všechny další okohybné svaly, směřující jeho zraky na kolem plující labutí šíje, po kterých sklouzávaly bez dalších zásadních převodů na volní motoriku. zpravidla se spokojil s gamma-kličkou, která ho cestou kortiko-rubro-spinální nutila zatínat pěsti. odkud to všechno pramenilo? rozhodl se prozkoumat stezky, kterými se do jeho očí ubíral ten tik, co je hned vzápětí klopil ke špičkám jeho nohou (m. rectus bulbi inferior).
byly tu tyčinky. obecně soudil, že jich má mnohem více, než kdy mohl využít (100-120 milionů), kdežto nějaké ty čípky navíc často postrádal (měl jich pouze necelých 7 milionů). neznal původ toho spiknutí, které zapříčinilo, že jisté tvary shlédával tak žádoucími. věděl, že podstatou je „fotochemická reakce, při které se mění potenciál povrchové membrány tyčinky nebo čípku. zrakový pigment (…) se účinkem světla rozpadá“ a uvolňuje tak „energii nutnou pro změnu membránového napětí“. vznikající receptorový potenciál přerůstá v potenciál akční a už se to veze. vědět je k ničemu. smyslné nitky se sbíhají k papile zrakového nervu a penetrují bělimu, aby se, povzbuzené myelinem, vydaly na cestu do nebohé kůry. do té doby se ovšem semele ještě mnoho nedobrého...
---
---
oko, to on měl. jen někdy nevěděl, zda nemá spíše ono jeho... co chvíli vytáčel bulby kraniolaterálně (m. obliquus bulbi inferior), kde tušil včerejšky, jak obloukem kolem jeho spánků mizí v dáli a zanechávají za sebou neviditelnou mokrou stopu, vysrážené kapičky páry dní (porovnej s pěna dní!). cestou zteplají, obrostou štiplavým humusem a porodí po jednom dnešku, po jednom postiženém chudáku, jehož první zvědavé pohledy od nepaměti míří v ústrety smrti. smrti bezpodmínečné, vážně moc opravdické, ale to je hned hotový, nemusíte se bát, to je v ms, to je dřív, než si vůbec dáme jedno s druhým dohromady, zas se sem totiž sere ta sekundární hermeneutika, co se ti směje do ksichtu, když ti říká, že do toho dloubeš tím samým, co chceš vydloubnout, a pánbůh nevymyslel rovnoběžky od toho, aby se protínaly, ani zítřky od toho, aby požíraly vyvržené dnešky. to jenom člověk má takový nápady. jenže okamžik, ten se recykluje s okamžitou platností, ten se nikoho neptá. nejhorší na tom je, že pánbůh opravdu existuje, vymyslel tohle, o čem vám teď chci povídat, vymyslel každou malou část zvlášť a to si jen představte, jak dlouho tohle mohlo trvat, tohleto. no! jenže pánubohu stačí si třeba jen úplně zlehýnka dupnout a všechny včerejšky i zítřky se můžou přetrhnout, jen aby si jich všiml a očistil je trochu od toho svinstva, co se na ně nabaluje už od těch dob, co lidi nosí čepice v uzavřených prostorách. pánbůh tohle hrozně potřebuje, potřebuje milión času, aby mohl průběžně pouštět do světa nové, ze všech stran vypulírované legitimizace. to víte, že mu pak hned všichni jdou na ruku! že by to ale měl zvlášť pod kontrolou... někteří soudí, že už od začátku byly s tímhle projektem problémy a že pánbůh se musel šíleně zadlužit, když do toho vůbec šel. jiní soudí, že jistí vysocí představitelé dostali teplá místečka v ochozech Edenu a sám pánbůh se mnohem více zajímá o golfové turnaje pořádané v zahradách Hesperidek, kde mimochodem staří antičtí bohové dodnes pracují jako caddies.
ale zpátky k oku. tušil, že se kolem toho hraje nějaká nekalá hra, příliš ho ale zaměstnávaly všechny další okohybné svaly, směřující jeho zraky na kolem plující labutí šíje, po kterých sklouzávaly bez dalších zásadních převodů na volní motoriku. zpravidla se spokojil s gamma-kličkou, která ho cestou kortiko-rubro-spinální nutila zatínat pěsti. odkud to všechno pramenilo? rozhodl se prozkoumat stezky, kterými se do jeho očí ubíral ten tik, co je hned vzápětí klopil ke špičkám jeho nohou (m. rectus bulbi inferior)
byly tu tyčinky. obecně soudil, že jich má mnohem více, než kdy mohl využít (100-120 milionů), kdežto nějaké ty čípky navíc často postrádal (měl jich pouze necelých 7 milionů). neznal původ toho spiknutí, které zapříčinilo, že jisté tvary shlédával tak žádoucími. věděl, že podstatou je „fotochemická reakce, při které se mění potenciál povrchové membrány tyčinky nebo čípku. zrakový pigment (…) se účinkem světla rozpadá“ a uvolňuje tak „energii nutnou pro změnu membránového napětí“. vznikající receptorový potenciál přerůstá v potenciál akční a už se to veze. vědět je k ničemu. smyslné nitky se sbíhají k papile zrakového nervu a penetrují bělimu, aby se, povzbuzené myelinem, vydaly na cestu do nebohé kůry. do té doby se ovšem semele ještě mnoho nedobrého...
---
