Původně jsem chtěl na tomto místě pokračovat v reportu z festivalu reflexí trilogie Pusher od Nicolase Windinga Refna, všechno se ale mezitím trochu zkomplikovalo… předevčírem na mě přišel zazvonit masivní holohlavej chlápek, jestli se mnou prej může mluvit… říkal jsem si, že chce nejspíš jen odečíst elektřinu, tak jsem ho pozval dál, elektroměr ho ale vůbec nezajímal, zato mi dal igelovitej pytel přes hlavu a vysvětlil, že v tomhle městě není místo pro víc než jeden festival skandinávskýho filmu. Prudce klesající saturace kyslíkem mě záhy přiměla pochopit, že jsem udělal velkou chybu a při první příležitosti k nádechu jsem plešounovi nasliboval, že okamžitě smažu první část reportu a napříště se pořádání čehokoli rezolutně zdržím. Na to že prej je ale pozdě a že teď dlužím jeho šéfovi za ušlý zisky sto tisíc dánskejch korun a když je do dalšího dne nepřinesu na Náměstí hrdinů, nebudu už nikdy chodit.
Nezbývalo mi tak než sáhnout do železnejch ketaminovejch zásob, postavit vodu na horkej podšálek a začít odpařovat. Než jsem vyprodukoval dostatek materiálu, bylo už po půlnoci, tak jsem vyrazil rovnou do Klenby. Všichni tam byli hrozně přendaní nějakým mizerným koksem, tak jim keťák přišel vhod a rvali mi ho pěkně z ruky. Nálada byla povznesená – chlapi si dali po hubě, holky tančily na stolech, děti hrály forbes. Jedno z nich bylo ale fízl, a tak jsem skončil na stanici. Zbytek ketaminu jsem naštěstí stihl spláchnout do záchodu, takže mě hned druhej den pustili, ptali se mě ale na spoustu nepříjemnejch otázek, jako jestli jsem byl někdy v k-hole a jaký to je nebo jestli jsem někdy nepořádal nějaký nelegální kulturní akce, jako by tušili, že mám prsty i v tom zpropadeným festivalu dánskýho filmu… na Náměstí hrdinů jsem tak dorazil bez fetu i bez peněz – plešoun na mě už čekal s velkýma kleštěma a na pozdrav mi uštípl kus malíčku, že prej mám zpoždění. Říkal jsem mu, že potřebuju víc času, ale jako by mě ani neposlouchal, jen ze mě uštipoval další a další kusy masa. Mám prej teda ještě jeden den, ale že teď už je to dvě stě tisíc, protože jsem pořád nesmazal tu první část reportu a jeho šéf mezitím zaznamenal další ztráty.
Došlo mi, že budu asi potřebovat zbraň, tak jsem šel domů nabrousit babiččin památnej odpařovací talířek, strčil si ho do kapsy a vydal se radši rovnou zpátky na Náměstí hrdinů, abych náhodou zas nepřišel pozdě. Plešoun dorazil k poledni s velkým kladivem a na očích mi zřejmě hned poznal, že zas nic nemám, protože se bez váhání napřáhl k úderu. Než ten ale stačil dopadnout, hbitě jsem vystřelil z kapsy ruku s talířkem a přejel mu s ním po krkovici. Z plešouna se vyvalilo strašný krve a s chroptěním se svalil na zem. Působilo to celkem naturalisticky, zároveň to bylo tak divně do červena nasvícený, no moc jsem to nechápal a radši se zdejchnul. Mezitím mi do schránky přišlo oznámení o vypovězení nájemní smlouvy, že prej moje garsonka není kolaudovaná na projekce dánskejch filmů, tak teď sedím zas v Klenbě, zapíjím sarmu Kozlem a poohlížím se po novým bydlení…
Příště doufám vyrazím z příbuzenstva na Rodinný oslavě nějaký prachy, abych měl na nájem a taky nějakej ten keťák, možná i novej talířek…
Žádné komentáře:
Okomentovat