Stejně jako ze své cesty pobaltské i z té perské jsem se vrátil zcela
zasoplen. Jak známo, cestování uvádí vždy do pohybu jisté šťávy, zatímco jiné
staví; jedny bezostyšně prostituuje a podrobuje vyčerpávající výměně s okolím, jiné
pečlivě ukrývá a nechává sbírat síly v zákoutích těla; jedny nechává
houstnout a sládnout, jiné rozředí a dočista zbaví chuti. A jednou bude možné vědecky
dokázat, že každý prchavý dojem, každé významné „aha!“, ať už šlo o hlt
mátového dughu, poutavý rozhovor či jen zvídavou výměnu pohledů, že to vše ve
skutečnosti sledovalo přísné zákonitosti vnitřních hnutí našich šťáv a jejich
mísení se světem.
Tak či onak rámuje můj návrat především znovu nabytá svoboda smrkat – zatímco
ještě v pátek jsem co chvíli opouštěl lůžko teheránské ubytovny, abych si ulevil
do odtoku, v Praze jsem již během odbavování zavazadel dojatě balil své
běsnící sople do celulózy. Nyní v pohodlí svého domova užívám té svobody
plnými doušky a trpělivě čekám na zklidnění hladin a zároveň pošetile doufám v trvalejší
účinek jejich přeskupení. Hned dva lidé během jediného večera se mi onehdy svěřili
s tím, že každá cesta do jiné země jim změní život. Vážnost, s jakou
to říkali, mě zaujala. Mně v souvislosti s cestováním většinou tane
na mysli Lévi-Straussův jízlivý úvod ke Smutným tropům:
„Být cestovatelem je dnes povoláním; povoláním, které nespočívá, jak by se
snad člověk mohl domnívat, v tom, že se po letech úsilí odhalí nějaká
dosud neznámá fakta, ale v tom, že se urazí hodně velký počet kilometrů a
nashromáždí se fotografický nebo filmový materiál k promítání, nejlépe
barevný, který umožní zaplnit po několik dní za sebou sál davem posluchačů. A
plochosti a banality se promění v jejich očích v úžasné objevy jedině
tím, že jejich autor, místo aby je odněkud opsal doma, je posvětil cestou
dlouhou dvacet tisíc kilometrů.“
Ano, cestování je jedním z nejsnadnějších způsobů, jak dočasně poskytnout vlastní
nudné a bezvýrazné existenci atraktivnější nátěr a podlehnout sladké iluzi, že
je něčím více než právě jen nátěrem. Sebemenší závan exotiky, stvrzený
pochybným realismem očitého svědectví, má potenciál stát se stavebním kamenem
identity cestovatele – každý kontakt s místními, každá blbost, co vám
někde prodají a doma to nemají, ba i každý místní název. Samotné rozhodnutí
vydat se do dalekých krajů je pak vydáváno za vrcholnou zásluhu a výsledek
vlastní dlouhodobé uvědomělosti. A jde to tím snadněji, čím hlubší je
neinformovanost mas o daných krajích, v současnosti je proto zvláště dobrým
tmelem uvědomělosti cestovat někam, kde to mají hozené do islámu.
Ilustrativní mi v tomto směru přišel jeden nedávný příspěvek na
facebooku cestovatelské komunity Hedvábná stezka. Šlo o výčet reakcí na cestování do stereotypně nebezpečných zemí, které musí uvědomělí
cestovatelé běžně strpět ze strany neznalých spoluobčanů, když se veřejně vysloví se svým záměrem tyto země navštívit. V komentářích se
nad nimi pobaveně kroutilo hlavou a přidávaly se k dobru vlastní
zkušenosti s ignorancí, předsudky a beznadějnou provinčností zaprděných
čecháčků, kteří za svůj život vyjeli nanejvýš na týden s cestovkou do Bibione.
Velkou část těchto stesků lze snadno pochopit a já sám jsem se pochopitelně před cestou do Íránu
potýkal (ač v celku uměřeném množství) s nejapnými fóry o placení
výkupného a konvertování k islámu. Pravdou je, že konfrontace s abstraktními
dálavami, nadto machometánskými, nutí mnohé jedince povyšovat svou nevědomost
na ctnost a stvrzovat s její pomocí výsostnou hodnotu vlastního důvěrně
známého smrádku. Ono nakonec není, o co stát, u nás je taky dobře, a nepodřežou
vás tu ve jménu Alláha, aspoň pár let ještě ne… To vše je průměrnému
cestovateli (neplést s turistou, turisti jezdí s cestovkami do all inclusive
hotelů) dílem k smíchu, dílem k pláči, především mu ale umožňuje
podtrhnout výjimečnost každého pšouku, kterým zamořil interiér pakistánské
mešity, ve které nocoval po boku místních. Jeho svět je snad o pár zemí a etnických
skupin větší, smrádek tím ale sám o sobě nevyvane. Nevěří fámám a předsudkům,
zato věří falešnému realismu vlastních zážitků a zážitků svých cestovatelských
druhů, selektivním mozaikám dojmů, které mají mnohem více společného s nimi
samotnými než s realitou zemí, ve kterých byli.
Pierre Bourdieu se pár desítek let nazpátek domníval, že obecný rozdíl v přístupu
k uměleckým dílům mezi dělnickou třídou a buržoazií spočívá v tom, že
ti první naivně přistupují na kontinuitu obsahu děl a reality, zatímco druzí nevyhnutelně
spatřují na místě této kontinuity zlom a mají sklon tematizovat způsoby
reprezentace reality, soustředit se více na formu než obsah apod.
Aplikujeme-li toto rozlišení na příběhy, které o sobě vypráví nadšení cestovatelé po exotických zemích a provinční čecháčci, nemůžeme než obě skupiny zařadit mezi ony
naivní realisty. Rozdíl je jen ve výseku reality, pomocí kterého se vymezují
vůči druhým – jednou je to rodná hrouda, podruhé exotické dálavy. Lze namítnout,
že přinejmenším v úmyslech spoléhají čecháčci, na rozdíl od pravdu
hledajících a ověřujících cestovatelů, na okázalou ignoraci reality. Jenže i
cestovatelé jsou schopni zručně ignorovat, např. ve své neschopnosti akceptovat
skutečnost, že si někdo může užít dovolenou all inclusive, mít jisté zábrany vůči cestování do zemí, kde se daří islámským fundamentalistům, a zároveň nebýt naprostý blb.
To všechno jsou pochopitelně jen spěšné paušalizace. Nechci brát na lehkou
váhu autentické obavy, které o mě někteří měli, a nezbytně jim podsouvat nevědomost
a zaprděnost. Ani nejsem nijak zvlášť zaujatý proti cestovatelům, a tak nějak
věřím, že poznat cizí země na vlastní oči a promluvit s pár místními přeje
u susceptibilních jedinců nadhledu, ač třeba pomýlenému. Nadto soudím, že naše kotlina
je přece jen stále značně zasmrádlá a nesnesitelnost cestovatelů dost možná
ještě ani nedostoupila stupně srovnatelného s Francií padesátých let, o které
psal Lévi-Strauss (máme-li mu věřit). Raději tedy ještě pár tuctů cestovatelů než nové čecháčky.
Jak vidíte, i já sám jsem už smočil, přes všechno to žvanění okolo. Už má zmínka o nástrahách diskrétního smrkání byla významně podtržena holou skutečností, že ty
nástrahy uchystal Teherán, přitom i na Západě je stále více lidí, pro které je
smrkání před druhými nechutné a nepřípustné. Je nasnadě, že hladiny mých šťáv
stále nejsou v rovnováze. Příště tedy něco o Íránu.
