báseň pro páteční noc

všichni chlastaj

všichni šukaj

a já jsem ukradl příbor

a pak bylo ještě dál

dál to bylo jako přepojovaní vlaku, co trvá právě o tolik déle než obvykle, aby cestující tak tak stihli vykázat první známky blíže neurčeného neklidu, nic než prchavé zmatení v důsledku drobného odchýlení z očekávané dráhy, schopné ovšem spojit se s náhodným čouhajícím stéblem dávno zapomenutého obrazu v podvratnou výčitku, co prudce zazáří a hned v dalším okamžiku zhasíná, aby vás oslepené nechala během následujících minut tápat v tmách. pak je buď nadobro ztracena nebo si ten konkrétní obraz nakonec vybavíte a možná nabudete dojmu, že skutečně odkazuje k životním epizodám či rozhodnutím, které byste ze své paměti raději nadobro vyřadili, k epizodám zraňujícím a zdánlivě tak přesně vystihujícím vaše slabosti. v obou případech jste rozmrzelí, v prvním případě dvojnásob, protože jste rozmrzelí z toho, že nevíte, z čeho jste rozmrzelí, v druhém případě pak podle povahy traumatu i mnohokrát víc. nebo taky vůbec. během přepojování u mě došlo k podobné reakci, v jen zbytkově bdělém stavu jsem však naprosto nebyl schopen jakékoli systematické inventury paměti, vlak se tedy rozjel po první koleji, na kterou jsem ve snaze vědět víc připadl. zatímco se bytem rozléhaly nejisté kroky příchozího, upadl jsem v snění o zlé čarodějnici Jamambě.

-----

t.b.c.

-----

dopuštění

odvážit

jemného mi

polehku

poprašku

z vážených

kovaných

zábradlivých

výčnělků

pýcha sálá

když vyleštíte

mosaznou součástku

neodbytným strojům

co uvykly už

komfortu

v mezích vlastní

mechaniky

opečovávání

teplým lidským

mlékem živení

všech lidskejch věcí napuštění

no, dopuštění!

a pak

PALAAKA!!! byl jsem odhalen.

okruhy, kterých jsem se účastnil, začaly brzy zaostávat za ostatními, a jelikož jsme všichni pravidelně měnili pozice, netrvalo dlouho, než se pánbůh dopátral příčiny toho všeho. nestačil jsem se ani rozkoukat.

nechal si mě zavolat k sobě. bylo vidět, že něco takového očekával a tak nedělal dramata. nabídl mi skleničku whisky a zdvořile mi sdělil, že se obává o mé zdraví. pracoval jsem v poslední době příliš mnoho a měl bych se šetřit. on sám by ale na mém místě přemýšlel spíše o změně povolání. při slově "změna" to se mnou trochu trhlo, viděl jsem ale, že mluví rozumně, a nemohl jsem než kývnout. byla pravda, že jsem se v poslední době necítil příliš ve své kůži. neustálý kontakt s lidmi mě vyčerpával. nadnesl jsem, že v takovém případě bychom se snad měli domluvit na výši odstupného. tomu se pánbůh krátce zasmál a řekl, že si klidně můžu dát ještě jednu skleničku, pak ale vypadnu a už nikdy mu nebudu chodit na oči. dopil jsem a nalil si ještě pořádný hlt, než jsem byl na hodinu probuzen.

-----

bylo kolem poledne. otočil jsem se na záda a hlavou mi šly banality. podíval jsem na budík a na kocoura. oba ukazovali 7. snažil jsem si vybavit sen, který jsem měl. matně jsem tušil, že se týkal saturační křivky hemoglobinu, na víc jsem se nedokázal upamatovat. ještě 10 minut jsem ležel, když jsem zaslechl klíč v zámku.

-----

T! B! C!

-----

a co bylo pak

tu noc neměl zrovna klidné spaní. střípky blouznění, co zažíval přes den, se mu poskládaly ve směšnohrdinský sen epických rozměrů.

vystupoval v něm jako úředník nebeských sfér, zodpovědný za distribuci legitimizací reality, co pekl v potu tváře sám pánbůh. šlo pochopitelně o vysoce prestižní povolání, jen stěží se ale mohl považovat za osobu vlivnou - celkových přínos úředníků se rovnal právě a jenom součtu jednotlivých vkladů. nebyla pravda, co se někdy na zemi říkalo - že pánbůh určitě zostra odsuzuje, jakým nelidským způsobem si moderní doba podřizuje člověka a odcizuje ho jeho druhům, a že pěstuje jakýsi humanistický management... no, pánbůh na tyhle plačky moc nebyl. věděl přesně, co chce. klid. a k tomu neváhal využít ani důmyslných vynálezů svých dětí.

z konzumace sňatku lidské vynalézavosti a božské zručnosti tak vzešel mj. i největší a nejdokonalejší byrokratický aparát, jaký kdy spatřil světlo světa. jeho hierarchie čítala na stovky stupňů, o žádnou skutečnou hierarchii ale vlastně nešlo - mezi jednotlivými stupni byly co do náplně práce, požadovaných schopností či platových podmínek jen minimální rozdíly. nebyli nadřízení ani podřízení, jen spousta interagujících hlav a těl. takový stav nevyhnutelně směřoval ke konformitě - všechny směšné individualistické představy spojené s kultem efektivity a úspěchu ztrácely na významu. nebylo pro ně využití. idea kariérního postupu měla pochopitelně neméně konformující potenciál, tou dobou však už byla vyčpělá a jak říkal pánbůh "soooo 90s"... náš pracovní kolektiv byl pařeništěm lenivých pseudointelektuálů, žijících od jedné společenské události ke druhé. měli jsme neomezený přístup do zahrad Hesperidek, ásgardského Centra Kultury a Sportu, ochozů Edenu a ještě leckam jinam. každý den byl skvělý. a vyhlídky na změnu? nikdo neměl zájem vracet se do těch časů, kdy se všichni obávali, že nejsou připraveni na změnu a při tom toužebně čekali jen a jen na ní. toužebně. a bezvýsledně.

konečným výsledkem selekce proti škodlivému a beztak domnělému individualismu byla fixace "spokojené konformity" jakožto ideálně žádoucí vlastnosti. zpracování úředníci byli dokonale smíření s vykonáváním nesnesitelně jednotvárných činnosti, o jejichž skutečném smyslu si mohli nechat zdát (i když zpravidla se ve svých snech zaobírali spíše divokými sexuální fantaziemi, reliktem svých libid, která nechal pánbůh sublimovat s viruozitou sobě vlastní). to bylo pro fungování aparátu klíčové - nikdo nesměl mít ani potuchy o obsahu své práce, případný únik by hned zákonitě ovlivnil jeho konání, vytvářel by fragmenty životního rámce, který má teprve pozvolna vyrůst v lidských hlavách.

je častou chybou představovat si zárodky nových idejí jako kdovíjak rafinované konstrukty, obtížené neproniknutelnými paradoxy, jež znemožňují prohlédnout záměr Tvůrce apod. pánbůh byl velice zaměstnaný člověk a nemohl si příliš dovolit zabývat se vymýšlením stále nových a nových manipulačních technik. rámec, na kterém jsem pracoval i já, byl snad ten nejjednodušší možný. způsob, jakým probíhala výroba idejí, se bezvýhradně zračil i v jejich obsahu. velká část našich rutinních úkonů nedávala žádný smysl nejen sama o sobě, ale i v rámci celého řetězce činností, kterého se účastnila. celé dny jsme sychronizovaně vykonávali činnosti, jejichž celkový výtěžek se rovnal právě nule. příkaz rozdat. příkaz zrušit. přesunout schůzku na další den a vrátit ji zpět. vyslat tým, povolat ho zpět. zkrátit na čtyři a zarovnat zpět na pět. z velké části ale podstatně složitější negativní zpětné vazby. výsledné vzájemné vyrušení sil nicméně doprovázel jistý výdej energie, která se kumulovala ve vnitřních okruzích aparátu, aby se při dosažení prahové hodnoty přelévala na oddělení styku s veřejností. explicitní smysl práce tohoto oddělení odpovídal běžným službám, které byly zástěrkou pro předávání nahromaděné energie komukoli, kdo s námi přišel do kontaktu. to probíhalo cestou PŘENOSU. zářili jsme spokojeností, které šlo jen těžko odolávat. zářili jsme každým svým pohybem. když pak docházelo na výběr materiálu pro utváření identity v rámci individuálních myslí, byly podvědomě upřednostňovány ty nejpřesvědčivější odpozorované modely chování. jakmile na základě vymezování se vůči okolí poklesla právě tato potřeba vymezovat se, mohl PŘENOS nadále probíhat mnohem jednodušší cestou. konformované chování mohlo být lépe koordinováno s naším a žádoucí sklony tak byly upevňovány. současně byla projikována i část potlačených tužeb, dodávající extra bonus v podobě nadbytečné sexuální energie. ta byla po proběhnutí zmíněné iniciální konformace spotřebovávána mimořádně efektivně, jelikož jí nadále nestály v cestě animozity jednotlivých myslí. efektivita celého procesu tak rostla geometrickou řadou.

celkem vzato pánbůh nedělal nic jiného než to, že žehlil svá dřívější katastrofální selhání.

bylo nabíledni, že to opět dělal špatně.

byl jsem první, u koho došlo k úniku. od té chvíle jsem tušil stále běsněji, že je třeba zasáhnout za každou cenu. někdo ho musel zastavit!

PALAKA!!!

-----

T! B! C!

-----

svědectví

následující výlev vznikl v květnu tohoto roku v rámci studia anatomie. jde o autentické svědectví duše rozervané kolesy doby, marně usilující o uplatnění zbývajících střípků své skomírající aktivity ve službách bezuzdného memorování. zároveň se profiluje jako svérazný typ antimnemotechnické učební pomůcky, jež mimořádně efektivně znemožňuje zapamatovat si cokoli podstatného z dané látky.

---

oko, to on měl. jen někdy nevěděl, zda nemá spíše ono jeho... co chvíli vytáčel bulby kraniolaterálně (m. obliquus bulbi inferior), kde tušil včerejšky, jak obloukem kolem jeho spánků mizí v dáli a zanechávají za sebou neviditelnou mokrou stopu, vysrážené kapičky páry dní (porovnej s pěna dní!). cestou zteplají, obrostou štiplavým humusem a porodí po jednom dnešku, po jednom postiženém chudáku, jehož první zvědavé pohledy od nepaměti míří v ústrety smrti. smrti bezpodmínečné, vážně moc opravdické, ale to je hned hotový, nemusíte se bát, to je v ms, to je dřív, než si vůbec dáme jedno s druhým dohromady, zas se sem totiž sere ta sekundární hermeneutika, co se ti směje do ksichtu, když ti říká, že do toho dloubeš tím samým, co chceš vydloubnout, a pánbůh nevymyslel rovnoběžky od toho, aby se protínaly, ani zítřky od toho, aby požíraly vyvržené dnešky. to jenom člověk má takový nápady. jenže okamžik, ten se recykluje s okamžitou platností, ten se nikoho neptá. nejhorší na tom je, že pánbůh opravdu existuje, vymyslel tohle, o čem vám teď chci povídat, vymyslel každou malou část zvlášť a to si jen představte, jak dlouho tohle mohlo trvat, tohleto. no! jenže pánubohu stačí si třeba jen úplně zlehýnka dupnout a všechny včerejšky i zítřky se můžou přetrhnout, jen aby si jich všiml a očistil je trochu od toho svinstva, co se na ně nabaluje už od těch dob, co lidi nosí čepice v uzavřených prostorách. pánbůh tohle hrozně potřebuje, potřebuje milión času, aby mohl průběžně pouštět do světa nové, ze všech stran vypulírované legitimizace. to víte, že mu pak hned všichni jdou na ruku! že by to ale měl zvlášť pod kontrolou... někteří soudí, že už od začátku byly s tímhle projektem problémy a že pánbůh se musel šíleně zadlužit, když do toho vůbec šel. jiní soudí, že jistí vysocí představitelé dostali teplá místečka v ochozech Edenu a sám pánbůh se mnohem více zajímá o golfové turnaje pořádané v zahradách Hesperidek, kde mimochodem staří antičtí bohové dodnes pracují jako caddies.

ale zpátky k oku. tušil, že se kolem toho hraje nějaká nekalá hra, příliš ho ale zaměstnávaly všechny další okohybné svaly, směřující jeho zraky na kolem plující labutí šíje, po kterých sklouzávaly bez dalších zásadních převodů na volní motoriku. zpravidla se spokojil s gamma-kličkou, která ho cestou kortiko-rubro-spinální nutila zatínat pěsti. odkud to všechno pramenilo? rozhodl se prozkoumat stezky, kterými se do jeho očí ubíral ten tik, co je hned vzápětí klopil ke špičkám jeho nohou (m. rectus bulbi inferior).

byly tu tyčinky. obecně soudil, že jich má mnohem více, než kdy mohl využít (100-120 milionů), kdežto nějaké ty čípky navíc často postrádal (měl jich pouze necelých 7 milionů). neznal původ toho spiknutí, které zapříčinilo, že jisté tvary shlédával tak žádoucími. věděl, že podstatou je „fotochemická reakce, při které se mění potenciál povrchové membrány tyčinky nebo čípku. zrakový pigment (…) se účinkem světla rozpadá“ a uvolňuje tak „energii nutnou pro změnu membránového napětí“. vznikající receptorový potenciál přerůstá v potenciál akční a už se to veze. vědět je k ničemu. smyslné nitky se sbíhají k papile zrakového nervu a penetrují bělimu, aby se, povzbuzené myelinem, vydaly na cestu do nebohé kůry. do té doby se ovšem semele ještě mnoho nedobrého...

---

skeptik a praktik II

věří a přece nevěří
každou víru s každou jinou
vždy nejprve poměří
a nepřijme-li jedinou
nevíře své pořád věří

a kdo nevěří, ať se přesvědčí
že stejně vždy na něco skočí

věří, věří a zase věří
až svou vírou skutečnost
na svou stranu zlanaří
těžko se mu potom jistě
v tu svou víru nevěří

a kdo nevěří, ať se přesvědčí
že podle něj se Země otočí