phantom pimp

proč ne

2010-08-20T19:42:00.000-07:00

pokud jste spořádaní občané, kteří aspoň jednou denně protočí biebze a hledí si svých světských starostí, možná se občas ptáte "proč"?. "co je vlastně tou silou, která uvádí do pohybu tohle mé snažení?" (příznačným dobovým znakem takové otázky je nadbytečné užití ukazovacích zájmen, jež spolu s veledůležitým slovem "jako" zhusta osidlují jazyk lidí, kteří znovu a znovu hmatají po vytrácejících se významech slov) . odpovědí je nesčetně a s radostí vám je přenechám. předpokládám ale, že chcete, aby vás ostatní lidi měli rádi a že chcete mít, pokud možno, i vy sami rádi ostatní. kdo mají být ti ostatní, nechám opět na vás, věřím, že máte vybraný vkus... co mě osobně ale napadá mnohem častěji, je otázka "proč ne?". "proč ve své snaze, která se principiálně neliší od té vaší, nedokážu dosáhnout srovnatelných výsledků?". odpovědí je opět mnoho. na rozdíl od pestrého souboru motivací, ať už méně či více konzistentního, jde o vysoce specifické nesrovnalosti, jisté příznačné kvality, které z vašeho konání dělají spíše simulaci, popř. parodii sebe sama. teď jsem vás zchytrale navedl do druhé osoby, ale vězte, že jde zas jen a jen o mě.

ptal jsem se této noci spolu se svým druhem v otázce jb a v odpověď se na mě začaly jako obvykle sypat všechny ty významem přetékající detaily:

přečetl jsem si své staré recenze a viděl nosné myšlenky, jak se rozpačitě šklebí na kostrbaté větné vazby, pod kterými musí trpět. nic moc objevného, ale dalo by se to dobře prodat, kdyby se to taky umělo napsat... k čemuž nechybělo mnoho - sem tam slovo navíc, nepřesná, zavádějící formulace... stačí málo, aby vstup v podobě sdělení vyšel ven jako něco, k čemu byste se raději neznali...

kouknul jsem na video z radio wave live sessions, kde ondra krásně preluduje na svůj midi kontroler a já ho zhruba v polovině přijdu pozorovat, usazen na židli. to je přímo exemplární případ činnosti, ve které jsme si potenciálně všichni rovni - sedět a pozorovat. no ale já tam sedím jako čůrák, že jo. sedět jako čůrák je opět věc, která se v mnoha aspektech neliší od normálního sezení, vyznačuje se ovšem specificky nepřirozenou vzájemnou polohou rukou, (vyslovit "nepřirozenou vzájemnou polohou rukou" vám dá poměrně přesnou představu o tom, jak takové sezení vypadá, nicméně se můžete sami přesvědčit zde) která ve výsledku naprosto přebíjí skutečnost, že většině náležitostí sezení jsem vyhověl (neváhám říci!) na výbornou...

rozhodl jsem se protentokrát ve svém sebemrskačství nepokračovat, ale ten zoufalý posez mi utkvěl v paměti. kdybyste se mě teď zeptali "proč ne?", pustil bych vám prostě to video a ukázal na sebe. "tak už chápete?". příklady, které jsem uvedl, jsou velmi příznačné, ale v zásadě naprosto zaměnitelné za jiné, téměř na všem, co jsem kdy udělal, sedí můj nemotorný obraz a v duchu sv. Matouše se promítá i do toho, co dělám dál. proto už sem taky skoro nepíšu, nanejvýš tak nekonečné vysvětlování a opravy toho, co jsem napsal už dříve, které pak stejně mažu... můžu se upínat ke všem možným věcem, snažit se vyplňovat všechna ta "proč?" a po formální stránce tak činit i s velkým úspěchem. vždycky tu ale bude pár těch klíčových detailů, které budou srážet umělecký dojem nenapravitelně dolů. bude tomu scházet "flow", ta věc, co se nedá naučit, zkrátka lehkost... protože někdo v tomto survival of the fittest, který se neustále vede na poli pohybů a slov, zkrátka musí tahat za kratší konec...

tak si to shrňme: nepřiměřené sebehodnocení? rozhodně, hraničí s paranoiou. bolestínství? to si kuř! omlouvání vlastní neschopnosti zcestnou extrapolací evolučních zákonů? budiž. alibi pro případné další neúspěchy? asi jo. to všechno a mnohem víc. ale tak trochu i gentlemanské gesto - jen se podívejte, s jakými hraju kartami!

a venku je krásný nový den.

báseň pro páteční noc

2010-05-21T15:21:00.001-07:00

všichni chlastaj

všichni šukaj

a já jsem ukradl příbor

a pak bylo ještě dál

2010-03-05T14:46:00.000-08:00

dál to bylo jako přepojovaní vlaku, co trvá právě o tolik déle než obvykle, aby cestující tak tak stihli vykázat první známky blíže neurčeného neklidu, nic než prchavé zmatení v důsledku drobného odchýlení z očekávané dráhy, schopné ovšem spojit se s náhodným čouhajícím stéblem dávno zapomenutého obrazu v podvratnou výčitku, co prudce zazáří a hned v dalším okamžiku zhasíná, aby vás oslepené nechala během následujících minut tápat v tmách. pak je buď nadobro ztracena nebo si ten konkrétní obraz nakonec vybavíte a možná nabudete dojmu, že skutečně odkazuje k životním epizodám či rozhodnutím, které byste ze své paměti raději nadobro vyřadili, k epizodám zraňujícím a zdánlivě tak přesně vystihujícím vaše slabosti. v obou případech jste rozmrzelí, v prvním případě dvojnásob, protože jste rozmrzelí z toho, že nevíte, z čeho jste rozmrzelí, v druhém případě pak podle povahy traumatu i mnohokrát víc. nebo taky vůbec. během přepojování u mě došlo k podobné reakci, v jen zbytkově bdělém stavu jsem však naprosto nebyl schopen jakékoli systematické inventury paměti, vlak se tedy rozjel po první koleji, na kterou jsem ve snaze vědět víc připadl. zatímco se bytem rozléhaly nejisté kroky příchozího, upadl jsem v snění o zlé čarodějnici Jamambě.

-----

t.b.c.

-----

dopuštění

2010-01-25T15:43:00.000-08:00

odvážit

jemného mi

polehku

poprašku

z vážených

kovaných

zábradlivých

výčnělků

pýcha sálá

když vyleštíte

mosaznou součástku

neodbytným strojům

co uvykly už

komfortu

v mezích vlastní

mechaniky

opečovávání

teplým lidským

mlékem živení

všech lidskejch věcí napuštění

no, dopuštění!

ráno

2010-01-12T07:51:00.000-08:00

a teď už bude za chvíli osm hodin a pan černý tak jako každé ráno brázdí vnitroblok na běžkách. málo ho při tom vídám, protože zpravidla spím a když ne, sotva vidím na vlastní svršky, ještě abych se díval z okna, nicméně je to dojemný pohled. pan černý je akademický malíř a čistá duše. maluje převážně stébla a trávy, někdy i větve, nade vše miluje svou rodinu a holywoodské trháky mu nahánějí hrůzu. donedávna neměl ani mobilní telefon. bratr říká, že je to k poblití. máma ho má ráda. já s ním hraju nohejbal. vy o tom čtete. to je život.

sos

2010-01-12T05:43:00.000-08:00

ten způsob myšlení je jako infekce, je nekonečným kruhem k sobě odkazujících zlomyslností, pozitivní zpětnou vazbou pozitivních zpětných vazeb, obscénní myšlenkovou rekurzí, mentální möebiovou páskou a co já vím, čím ještě... prostě hnus.

přednášel jsem teď o tom něco ve škole. věda nabízí nespočet berliček pro vlastní neschopnost. měl jsem pět posluchačů, čtyři dívky a profesora. všichni ostatní odešli. poděkoval jsem za přízeň a slíbil, že se budu snažit být stručný (šlo jen o zápočet, nikoho to nezajímalo). pak jsem možná 20 minut mluvil o tom, jak jsou lidi z podstaty zoufalí a používal při tom slova jako "referent" a "metareprezentace". někdo se nevěřícně usmíval. někdo jen nevěřícně koukal. profesor jen opakoval, že to bylo vysoce odborné a že s tím mám jít na filozofii. v tramvaji mi pak docházelo, jak jsem to všechno mohl říct jednodušeji, samé skvělé nápady. poobědval jsem pho bo a zaposlouchal se do mýdlového jazzu té zpěvačky z koop, co už neznám jménem, a opět se dostal do pasti, když jsem přemýšlel nad tím, proč přemýšlím nad tím, proč přemýšlím nad tím (ad infinitum), jakými slovy bych nejlépe postihl pocit, který z té hudby mám. dělám to kvůli sobě? kvůli ostatním? není to totéž?

v pátek jsem na to téma vedl s podobně postiženým jedincem dlouhé hospodské hovory. byli jsme trochu opilí a mimořádně zarputilí, k nelibosti i pobavení našeho okolí. viděl v tom všem nějaké východisko, už nevím, jaké, jen to, že jsem mu nevěřil. byly to dobré hovory - poctivé, otevřené, žádné poplácávání se po zádech, jací jsme chytráci. člověk se málokdy dočká skutečné konfrontace. pokud ale budu důsledně pokračovat ve svých myšlenkových kruzích, dojdu stejně nakonec k názoru, že jsme jen nesnesitelně žvanili.

zřejmě skutečně není cesty ven. zřejmě ani není třeba ji hledat. stačí záchytný bod, který upoutá vaši pozornost jiným směrem. já ho nemám, proto jen stále nesrozumitelněji volám o pomoc.

.

a pak

2010-01-01T09:30:00.000-08:00

PALAAKA!!! byl jsem odhalen.

okruhy, kterých jsem se účastnil, začaly brzy zaostávat za ostatními, a jelikož jsme všichni pravidelně měnili pozice, netrvalo dlouho, než se pánbůh dopátral příčiny toho všeho. nestačil jsem se ani rozkoukat.

nechal si mě zavolat k sobě. bylo vidět, že něco takového očekával a tak nedělal dramata. nabídl mi skleničku whisky a zdvořile mi sdělil, že se obává o mé zdraví. pracoval jsem v poslední době příliš mnoho a měl bych se šetřit. on sám by ale na mém místě přemýšlel spíše o změně povolání. při slově "změna" to se mnou trochu trhlo, viděl jsem ale, že mluví rozumně, a nemohl jsem než kývnout. byla pravda, že jsem se v poslední době necítil příliš ve své kůži. neustálý kontakt s lidmi mě vyčerpával. nadnesl jsem, že v takovém případě bychom se asi měli domluvit na výši odstupného. tomu se pánbůh krátce zasmál a řekl, že si klidně můžu dát ještě jednu skleničku, pak ale vypadnu a už nikdy mu nebudu chodit na oči. dopil jsem a nalil si ještě pořádný hlt, než jsem byl na hodinu probuzen.

-----

bylo kolem poledne. otočil jsem se na záda a hlavou mi šly banality. podíval jsem na budík a na kocoura. oba ukazovali 7. snažil jsem si vybavit sen, který jsem měl. matně jsem tušil, že se týkal saturační křivky hemoglobinu, na víc jsem se nedokázal upamatovat. ještě 10 minut jsem ležel, když jsem zaslechl klíč v zámku.

-----

T! B! C!

-----

a co bylo pak

2009-12-30T05:26:00.000-08:00

tu noc neměl zrovna klidné spaní. střípky blouznění, co zažíval přes den, se mu poskládaly ve směšnohrdinský sen epických rozměrů.

vystupoval v něm jako úředník nebeských sfér, zodpovědný za distribuci legitimizací reality, co pekl v potu tváře sám pánbůh. šlo pochopitelně o vysoce prestižní povolání, jen stěží se ale mohl považovat za osobu vlivnou - celkových přínos úředníků se rovnal právě a jenom součtu jednotlivých vkladů. nebyla pravda, co se někdy na zemi říkalo - že pánbůh určitě zostra odsuzuje, jakým nelidským způsobem si moderní doba podřizuje člověka a odcizuje ho jeho druhům, a že pěstuje jakýsi humanistický management... no, co vám mám povídat. pánbůh na tyhle plačky moc nebyl. věděl přesně, co chce. klid. a k tomu neváhal využít ani důmyslných vynálezů svých dětí.

z konzumace sňatku lidské vynalézavosti a božské zručnosti tak vzešel mj. i největší a nejdokonalejší byrokratický aparát, jaký kdy spatřil světlo světa. jeho hierarchie čítala na stovky stupňů, o žádnou skutečnou hierarchii ale vlastně nešlo - mezi jednotlivými stupni byly co do náplně práce, požadovaných schopností či platových podmínek jen minimální rozdíly. nebyli nadřízení ani podřízení, jen souvztažníci. takový stav nevyhnutelně směřoval ke konformitě - veškeré směšné individualistické představy spojené s kultem efektivity a úspěchu ztrácely na významu. nebylo pro ně využití. idea kariérního postupu měla pochopitelně neméně konformující potenciál, tou dobou však už byla vyčpělá a jak říkal pánbůh "soooo 90s"... náš pracovní kolektiv byl pařeništěm lenivých pseudointelektuálů, žijících od jedné společenské události ke druhé. měli jsme neomezený přístup do zahrad Hesperidek, ásgardského Centra Kultury a Sportu, ochozů Edenu a ještě leckam jinam. každý den byl skvělý. a vyhlídky na změnu? nikdo neměl zájem vracet se do těch časů, kdy se všichni obávali, že nejsou připraveni na změnu a při tom toužebně čekali jen a jen na ní. toužebně. a bezvýsledně.

konečným výsledkem selekce proti škodlivému a beztak domnělému individualismu byla fixace "spokojené konformity" jakožto ideálně žádoucí vlastnosti. zpracování úředníci byli dokonale smíření s vykonáváním nesnesitelně jednotvárných činnosti, o jejichž skutečném smyslu si mohli nechat zdát (i když zpravidla se ve svých snech zaobírali spíše divokými sexuální fantaziemi, reliktem svých libid, která nechal pánbůh sublimovat s viruozitou sobě vlastní). to bylo pro fungování aparátu klíčové - nikdo nesměl mít ani potuchy o obsahu své práce, případný únik by hned zákonitě ovlivnil jeho konání, vytvářel by fragmenty životního rámce, který má teprve pozvolna vyrůst v lidských hlavách.

je častou chybou představovat si zárodky nových idejí jako kdovíjak rafinované konstrukty, obtížené neproniknutelnými paradoxy, jež znemožňují prohlédnout záměr Tvůrce apod. pánbůh byl velice zaměstnaný člověk a nemohl si příliš dovolit zabývat se vymýšlením stále nových a nových manipulačních technik. rámec, na kterém jsem pracoval i já, byl snad ten nejjednodušší možný. způsob, jakým probíhala výroba idejí, se bezvýhradně zračil i v jejich obsahu. velká část našich rutinních úkonů nedávala žádný smysl nejen sama o sobě, ale i v rámci celého řetězce činností, kterého se účastnila. celé dny jsme sychronizovaně vykonávali činnosti, jejichž celkový výtěžek se rovnal právě nule. příkaz rozdat. příkaz zrušit. přesunout schůzku na další den a vrátit ji zpět. vyslat tým, povolat ho zpět. zkrátit na čtyři a zarovnat zpět na pět. z velké části ale podstatně složitější negativní zpětné vazby. výsledné vzájemné vyrušení sil nicméně doprovázel jistý výdej energie, která se kumulovala ve vnitřních okruzích aparátu, aby se při dosažení prahové hodnoty přelévala na oddělení styku s veřejností. explicitní smysl práce tohoto oddělení odpovídal běžným službám, které byly zástěrkou pro předávání nahromaděné energie komukoli, kdo s námi přišel do kontaktu. to probíhalo cestou PŘENOSU. zářili jsme spokojeností, které šlo jen těžko odolávat. zářili jsme každým svým pohybem. když pak docházelo na výběr materiálu pro utváření identity v rámci individuálních myslí, byly podvědomě upřednostňovány ty nejpřesvědčivější odpozorované modely chování. jakmile na základě vymezování se vůči okolí poklesla právě tato potřeba vymezovat se, mohl PŘENOS nadále probíhat mnohem jednodušší cestou. konformované chování mohlo být lépe koordinováno s naším a žádoucí sklony tak byly upevňovány. současně byla projikována i část potlačených tužeb, dodávající extra bonus v podobě nadbytečné sexuální energie. ta byla po proběhnutí zmíněné iniciální konformace spotřebovávána mimořádně efektivně, jelikož jí nadále nestály v cestě animozity jednotlivých myslí. docházelo tak ve všech ohledech k alosterickému efektu - efektivita procesu rostla geometrickou řadou.

celkem vzato pánbůh nedělal nic jiného než to, že žehlil svá dřívější katastrofální selhání.

bylo nabíledni, že to opět dělal špatně.

byl jsem první, u koho došlo k úniku. od té chvíle jsem tušil stále běsněji, že je třeba zasáhnout za každou cenu. někdo ho musel zastavit!

PALAKA!!!

-----

T! B! C!

-----

svědectví

2009-10-05T16:49:00.000-07:00

následující výlev vznikl v květnu tohoto roku v rámci studia anatomie. jde o autentické svědectví duše rozervané kolesy doby, marně usilující o uplatnění zbývajících střípků své skomírající aktivity ve službách bezuzdného memorování. zároveň se profiluje jako svérazný typ antimnemotechnické učební pomůcky, jež mimořádně efektivně znemožňuje zapamatovat si cokoli podstatného z dané látky.

---

oko, to on měl. jen někdy nevěděl, zda nemá spíše ono jeho... co chvíli vytáčel bulby kraniolaterálně (m. obliquus bulbi inferior), kde tušil včerejšky, jak obloukem kolem jeho spánků mizí v dáli a zanechávají za sebou neviditelnou mokrou stopu, vysrážené kapičky páry dní (porovnej s pěna dní!). cestou zteplají, obrostou štiplavým humusem a porodí po jednom dnešku, po jednom postiženém chudáku, jehož první zvědavé pohledy od nepaměti míří v ústrety smrti. smrti bezpodmínečné, vážně moc opravdické, ale to je hned hotový, nemusíte se bát, to je v ms, to je dřív, než si vůbec dáme jedno s druhým dohromady, zas se sem totiž sere ta sekundární hermeneutika, co se ti směje do ksichtu, když ti říká, že do toho dloubeš tím samým, co chceš vydloubnout, a pánbůh nevymyslel rovnoběžky od toho, aby se protínaly, ani zítřky od toho, aby požíraly vyvržené dnešky. to jenom člověk má takový nápady. jenže okamžik, ten se recykluje s okamžitou platností, ten se nikoho neptá. nejhorší na tom je, že pánbůh opravdu existuje, vymyslel tohle, o čem vám teď chci povídat, vymyslel každou malou část zvlášť a to si jen představte, jak dlouho tohle mohlo trvat, tohleto. no! jenže pánubohu stačí si třeba jen úplně zlehýnka dupnout a všechny včerejšky i zítřky se můžou přetrhnout, jen aby si jich všiml a očistil je trochu od toho svinstva, co se na ně nabaluje už od těch dob, co lidi nosí čepice v uzavřených prostorách. pánbůh tohle hrozně potřebuje, potřebuje milión času, aby mohl průběžně pouštět do světa nové, ze všech stran vypulírované legitimizace. to víte, že mu pak hned všichni jdou na ruku! že by to ale měl zvlášť pod kontrolou... někteří soudí, že už od začátku byly s tímhle projektem problémy a že pánbůh se musel šíleně zadlužit, když do toho vůbec šel. jiní soudí, že jistí vysocí představitelé dostali teplá místečka v ochozech Edenu a sám pánbůh se mnohem více zajímá o golfové turnaje pořádané v zahradách Hesperidek, kde mimochodem staří antičtí bohové dodnes pracují jako caddies.

ale zpátky k oku. tušil, že se kolem toho hraje nějaká nekalá hra, příliš ho ale zaměstnávaly všechny další okohybné svaly, směřující jeho zraky na kolem plující labutí šíje, po kterých sklouzávaly bez dalších zásadních převodů na volní motoriku. zpravidla se spokojil s gamma-kličkou, která ho cestou kortiko-rubro-spinální nutila zatínat pěsti. odkud to všechno pramenilo? rozhodl se prozkoumat stezky, kterými se do jeho očí ubíral ten tik, co je hned vzápětí klopil ke špičkám jeho nohou (m. rectus bulbi inferior).

byly tu tyčinky. obecně soudil, že jich má mnohem více, než kdy mohl využít (100-120 milionů), kdežto nějaké ty čípky navíc často postrádal (měl jich pouze necelých 7 milionů). neznal původ toho spiknutí, které zapříčinilo, že jisté tvary shlédával tak žádoucími. věděl, že podstatou je „fotochemická reakce, při které se mění potenciál povrchové membrány tyčinky nebo čípku. zrakový pigment (…) se účinkem světla rozpadá“ a uvolňuje tak „energii nutnou pro změnu membránového napětí“. vznikající receptorový potenciál přerůstá v potenciál akční a už se to veze. vědět je k ničemu. smyslné nitky se sbíhají k papile zrakového nervu a penetrují bělimu, aby se, povzbuzené myelinem, vydaly na cestu do nebohé kůry. do té doby se ovšem semele ještě mnoho nedobrého...

---

skeptik a praktik II

2009-09-28T05:24:00.000-07:00

věří a přece nevěří
každou víru s každou jinou
vždy nejprve poměří
a nepřijme-li jedinou
nevíře své pořád věří

a kdo nevěří, ať se přesvědčí
že stejně vždy na něco skočí

věří, věří a zase věří
až svou vírou skutečnost
na svou stranu zlanaří
těžko se mu potom jistě
v tu svou víru nevěří

a kdo nevěří, ať se přesvědčí
že podle něj se Země otočí

skeptik a praktik (stranná báseň)

2009-09-24T13:42:00.000-07:00

nevěří a přece věří
nesnadno jen žití svoje
do rukou vám svěří
a když, tak stále té své víře
tak docela nevěří

a kdo nevěří, ať se přesvědčí
že mu to dvakrát nesvědčí

věří, i když nevěří
víru, která jemu svědčí
v tu své žití ponoří
s vašim požehnáním se pak
s pravdou nijak nemoří

a kdo nevěří, jednou se přesvědčí
že právě tihle s námi zatočí

desky 2009 I

2009-08-15T15:46:00.000-07:00

bibio - ambivalence avenue

"fi" jsem si kdysi opatřil na základě doporučení od samotných boc, kterým se deska zřejmě líbila natolik, že se nechali nepokrytě inspirovat jejím zvukem na campfire headphase. bibio ale svou charakteristicky zefektovanou kytaru nevložil do služeb líbivého idm popu, vlastně už o mnoho víc nepotřeboval, jen nějaký ten zvukový dokres a hojně reverse partů. trochu monotónní, ale veskrze kouzelná hudba pro zasněné vzhlížení k nebesům. následující "hand cranked" už mi přišla trochu moc rozladěná a utahaná (ale možná už by to dnes bylo naopak, ne-li úplně jinak), obsahovala ale i příslib v podobě zpívané abberiw. s letošní "ambivalence avenue" (už na warp records) ovšem bibio překročil vlastní stín s elegancí přímo nehoráznou. jako by vlastně vždycky věděl, jak dělat groovy popové hity s beaty hodnými počinů flying lotus a při tom ještě stíhat zahltit desku spoustou další rozličné chytré folktroniky (hahaha), jakož i milými připomínkami starého známého zvuku. zpívaných kousků je tu převaha a ne všechny jsou kdovíjak výrazné, plusových bodů už je ale tolik, že to stěží stojí za zmínku. berte!

bylo nebylo

2009-07-13T04:42:00.000-07:00

pár týdnů zpátky jsem byl požít trochu kávového zrna u pana Trefila. protentokrát byl nejeden - přibyl i pan otec. jak nás viděl, hned věděl, kterou spustit. pomáhá teď stavět elektrárnu někde v Angole, zemi, kde je přijetí těla katolického kněze asi tím nejlepším, co se vám může přihodit - znamená šanci na dobré vzdělání a důstojný život. padre Serafino už takhle otevřel spoustu dveří... pan Trefil to neslyšel vůbec rád - když se s padre viděl naposled, poplácával ho bujný klerikál co chvíli přátelsky po kolenou. pan otec se ale padre Serafina zastával, v církvi se prý obecně dějí mnohem horší věci. vůbec nechápal, že se nad něčím takovým ošklíbáme. měl ten dojem, že kdyby nás unesli rwandští verbíři coby potravu pro mačety vyfetovaných ubožáků, naprogramovaných k zabíjení (kterými bychom se taktéž stali), hned bychom se na celou věc dívali uplně jinak... tak ještě čaj? a ještě trochu zatřást našimi zlatými klecemi (i když je to zlato kočičí) a zas někdy... milý chlápek. myslel to dobře. co ale mělo následovat, bylo oficiální odebrání našeho nároku na život. první ranní káva v pravé poledne? před sebou den bezcílného bloumání po stokrát prošlých stezkách? opravdu to k tomu potřebujete? jen mi to tady pěkně podepište, mohu vám zaručit, že vaše životy se dostanou do správných rukou. vidíte tady ten graf? to je vaše dosavadní efektivita, percentuelně vyjádřena a porovnána s předpokládaným výkonem vašeho následovníka. v tomto bodě může být váš život během čtyř až pět let, sem se dostanete za osm, se štěstím... co prosím? jistě, že už to nebudete vy, nebuďte směšní... vaše těla? o ta nemusíte mít starost, budou zpracována ekologicky a humánně. důstojný obřad zaručen, promluví padre Serafino.

ale spravedlnost přece existuje, aspoň na komunální úrovni. někdo se prý nedávno vsoukal otevřeným oknem k Vietnamcům, co u nás v Nuslích otevřeli už asi devadesáté potraviny, a štípl jim pár flašek vínka a nějakou tu kořalku. a Stifi říká, že jim stejně všem jde spoustu peněz z pěstíren trávy, takže je úplně v pořádku vzít si něco zpátky, vlastně je to tak mnohem správnější... no ne?

chtěl bych mít sen

2009-06-24T21:03:00.000-07:00

chtěl bych mít sen, že všichni mí mrtví přátelé jsou se mnou
a všechny mé imaginární manželky jsou se mnou
a všechny způsobné pohyby
taky tu ve mně přítomny jsou
a jdeme slavit, že všichni mí mrtví přátelé jsou se mnou
že všechny mé imaginární konkubíny jsou tu se mnou
a všechny jejich vnadné záhyby
padají do správných rukou
a všichni mí mrtví přátelé
padají do správných rukou

přátelé!

2009-06-21T21:29:00.000-07:00

přátelé?
ti všichni
taky už umřeli na slova
zakopali se
z plna plic
nikdy víc
nepověděli, co by
zahýbalo světem
a nebo aspoň dětem
řeklo něco o tom, jak to chodí
za těch rozviklaných dní
už jenom teď ten poslední
když vidím, veškerýho snažení
mám pozbýt chuť a na jazyku
osten a svědění, papil svrbění
zanícení, nečistot místo zacílení
přece ale vždycky není
člověku jen na umření
ono chce to možná chvilku strpení
než dojdeš k tomu poznání
jak nehledě na pravdy transcendentální
je důležitý dobrý vysrání

(ukázka z připravovaného díla "odtokoly dijonských kibuců")