ten způsob myšlení je jako infekce, je nekonečným kruhem k sobě odkazujících zlomyslností, pozitivní zpětnou vazbou pozitivních zpětných vazeb, obscénní myšlenkovou rekurzí, mentální möebiovou páskou a co já vím, čím ještě... prostě hnus.
přednášel jsem teď o tom něco ve škole. věda nabízí nespočet berliček pro vlastní neschopnost. měl jsem pět posluchačů, čtyři dívky a profesora. všichni ostatní odešli. poděkoval jsem za přízeň a slíbil, že se budu snažit být stručný (šlo jen o zápočet, nikoho to nezajímalo). pak jsem možná 20 minut mluvil o tom, jak jsou lidi z podstaty zoufalí a používal při tom slova jako "referent" a "metareprezentace". někdo se nevěřícně usmíval. někdo jen nevěřícně koukal. profesor jen opakoval, že to bylo vysoce odborné a že s tím mám jít na filozofii. v tramvaji mi pak docházelo, jak jsem to všechno mohl říct jednodušeji, samé skvělé nápady. poobědval jsem pho bo a zaposlouchal se do mýdlového jazzu té zpěvačky z koop, co už neznám jménem, a opět se dostal do pasti, když jsem přemýšlel nad tím, proč přemýšlím nad tím, proč přemýšlím nad tím (ad infinitum), jakými slovy bych nejlépe postihl pocit, který z té hudby mám. dělám to kvůli sobě? kvůli ostatním? není to totéž?
v pátek jsem na to téma vedl s podobně postiženým jedincem dlouhé hospodské hovory. byli jsme trochu opilí a mimořádně zarputilí, k nelibosti i pobavení našeho okolí. viděl v tom všem nějaké východisko, už nevím, jaké, jen to, že jsem mu nevěřil. byly to dobré hovory - poctivé, otevřené, žádné poplácávání se po zádech, jací jsme chytráci. člověk se málokdy dočká skutečné konfrontace. pokud ale budu důsledně pokračovat ve svých myšlenkových kruzích, dojdu stejně nakonec k názoru, že jsme jen nesnesitelně žvanili.
zřejmě skutečně není cesty ven. zřejmě ani není třeba ji hledat. stačí záchytný bod, který upoutá vaši pozornost jiným směrem. já ho nemám, proto jen stále nesrozumitelněji volám o pomoc.
.
přednášel jsem teď o tom něco ve škole. věda nabízí nespočet berliček pro vlastní neschopnost. měl jsem pět posluchačů, čtyři dívky a profesora. všichni ostatní odešli. poděkoval jsem za přízeň a slíbil, že se budu snažit být stručný (šlo jen o zápočet, nikoho to nezajímalo). pak jsem možná 20 minut mluvil o tom, jak jsou lidi z podstaty zoufalí a používal při tom slova jako "referent" a "metareprezentace". někdo se nevěřícně usmíval. někdo jen nevěřícně koukal. profesor jen opakoval, že to bylo vysoce odborné a že s tím mám jít na filozofii. v tramvaji mi pak docházelo, jak jsem to všechno mohl říct jednodušeji, samé skvělé nápady. poobědval jsem pho bo a zaposlouchal se do mýdlového jazzu té zpěvačky z koop, co už neznám jménem, a opět se dostal do pasti, když jsem přemýšlel nad tím, proč přemýšlím nad tím, proč přemýšlím nad tím (ad infinitum), jakými slovy bych nejlépe postihl pocit, který z té hudby mám. dělám to kvůli sobě? kvůli ostatním? není to totéž?
v pátek jsem na to téma vedl s podobně postiženým jedincem dlouhé hospodské hovory. byli jsme trochu opilí a mimořádně zarputilí, k nelibosti i pobavení našeho okolí. viděl v tom všem nějaké východisko, už nevím, jaké, jen to, že jsem mu nevěřil. byly to dobré hovory - poctivé, otevřené, žádné poplácávání se po zádech, jací jsme chytráci. člověk se málokdy dočká skutečné konfrontace. pokud ale budu důsledně pokračovat ve svých myšlenkových kruzích, dojdu stejně nakonec k názoru, že jsme jen nesnesitelně žvanili.
zřejmě skutečně není cesty ven. zřejmě ani není třeba ji hledat. stačí záchytný bod, který upoutá vaši pozornost jiným směrem. já ho nemám, proto jen stále nesrozumitelněji volám o pomoc.
.
0 komentářů:
Přidat komentář